Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Astronoid - Air

AstronoidAir

Symptom31.8.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm
VERDIKT: Debut, který vzbudil rozruch, si hned ze startu vysloužil tituly typu "instantní klasika" a vše nasvědčuje tomu, že zaslouženě.

Není až tak běžná věc, že by se kapela na první desce ještě nehledala a rovnou zasadila zdrcující ránu metalové obci. Pominu-li předehry November (EP, 2012), Stargazer (EP, 2013) a Only Shallow (singl, 2012) na rozehřátí, dal by se nástup Astronoid, po vydání první dlouhohrající desky, přirovnat k blesku z čistého nebe. Jádro kapely, kytarista Brett Boland a baskytarista Daniel Schwartz, inspirované interprety jako Ihsahn, Emperor či Devin Townsend, definovalo svůj vlastní žánr, dnes známý jako dream-trash. Kam až může mix metalových subžánrů s progresivním rockem a nebesky čistým vokálem zajít, si povíme na dalších řádcích.

 

První tóny jedničky Incandescent, jemné jako přímořský vánek, po minutovém stoupání vzhůru, naberou na síle, udeří nečekaně a naplno… Ve zkratce řečeno je hudba mladých amerických talentů prosycena dobrou náladou, což ve spojení s přívalovými přeháňkami blastbeatů, dvojšlapky na basovém bubnu a kytarových včelínů není zrovna metalový standard. V kontextu alba hraje inspirace černým kovem sice hlavní, ale ne dominantní roli. Astronoid berou to nejlepší ze západní vlny postmoderny ve stylu Deafheaven a jim podobných, přimíchávají další elementy klasického i moderního metalu a hrají zcela podle svých pravidel.

 

Hudba prostá hrubých vokálů si zakládá na těch čistých v poloze, za kterou by se nemusel stydět ani Stéphane "Neige" Paut, mozek a hlas francouzských Alcest. Zpěv se odehrává v rovině umírněného heavy metalu a k různorodosti přispívá jen osmá Obsolete s hlasem modulovaným do podoby robota z budoucnosti. Kompaktní vyznění nahrávky je tak dokonalé, že mám problém s orientací na cestě poslechem. Jednolitost zvuku, na jednu stranu žádaná, trochu šlape po potenciálu některých zemitějších riffů. Matt St. Jean v sedle bicí soupravy předvádí hru ve velkém stylu, plnou činelů, virblu a kopáků, při které nezbývá moc prostoru na kouzlo minimalismu. Cukrem nadopované blackové riffy žijí vlastním životem, tlačí do popředí progresivitu a melodickou sólovou kytaru.

 

Poučená veřejnost ocení skladatelskou a hráčskou zdatnost, bohatost kompozic z pohledu vrstevnatosti a herní techniky by mohla trknout i laiky. Vzato kolem a kolem u mě deska vzbudila nejprve zvědavost, pak i zájem dozvědět se víc, ale k vrcholu blaha jsem se přes veškeré to kytarové vzrušení nedostal. Senzace kolem kapely a dobré přijetí kritiky jsou zasloužené a bez další debaty souhlasím. V dalších vývojových fázích kapely bych ocenil více dramatičnosti na úkor sólových vychytávek a trochu toho důrazu na nižší zvukové rejstříky.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 31.8.20 8:10odpovědět

Ano, po nějakých 4 letech poslouchání bych došel ke stejnému závěru. Fakt mě na tom baví ta uhlazenost, přesto, jakej je to občas náhul. Ještě stále jsem se nedostal k desce z minulého roku, což díky tomuto připomenutí, napravuji. 70%

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky