Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Astronoid - Air

AstronoidAir

Symptom31.8.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm
VERDIKT: Debut, který vzbudil rozruch, si hned ze startu vysloužil tituly typu "instantní klasika" a vše nasvědčuje tomu, že zaslouženě.

Není až tak běžná věc, že by se kapela na první desce ještě nehledala a rovnou zasadila zdrcující ránu metalové obci. Pominu-li předehry November (EP, 2012), Stargazer (EP, 2013) a Only Shallow (singl, 2012) na rozehřátí, dal by se nástup Astronoid, po vydání první dlouhohrající desky, přirovnat k blesku z čistého nebe. Jádro kapely, kytarista Brett Boland a baskytarista Daniel Schwartz, inspirované interprety jako Ihsahn, Emperor či Devin Townsend, definovalo svůj vlastní žánr, dnes známý jako dream-trash. Kam až může mix metalových subžánrů s progresivním rockem a nebesky čistým vokálem zajít, si povíme na dalších řádcích.

 

První tóny jedničky Incandescent, jemné jako přímořský vánek, po minutovém stoupání vzhůru, naberou na síle, udeří nečekaně a naplno… Ve zkratce řečeno je hudba mladých amerických talentů prosycena dobrou náladou, což ve spojení s přívalovými přeháňkami blastbeatů, dvojšlapky na basovém bubnu a kytarových včelínů není zrovna metalový standard. V kontextu alba hraje inspirace černým kovem sice hlavní, ale ne dominantní roli. Astronoid berou to nejlepší ze západní vlny postmoderny ve stylu Deafheaven a jim podobných, přimíchávají další elementy klasického i moderního metalu a hrají zcela podle svých pravidel.

 

Hudba prostá hrubých vokálů si zakládá na těch čistých v poloze, za kterou by se nemusel stydět ani Stéphane "Neige" Paut, mozek a hlas francouzských Alcest. Zpěv se odehrává v rovině umírněného heavy metalu a k různorodosti přispívá jen osmá Obsolete s hlasem modulovaným do podoby robota z budoucnosti. Kompaktní vyznění nahrávky je tak dokonalé, že mám problém s orientací na cestě poslechem. Jednolitost zvuku, na jednu stranu žádaná, trochu šlape po potenciálu některých zemitějších riffů. Matt St. Jean v sedle bicí soupravy předvádí hru ve velkém stylu, plnou činelů, virblu a kopáků, při které nezbývá moc prostoru na kouzlo minimalismu. Cukrem nadopované blackové riffy žijí vlastním životem, tlačí do popředí progresivitu a melodickou sólovou kytaru.

 

Poučená veřejnost ocení skladatelskou a hráčskou zdatnost, bohatost kompozic z pohledu vrstevnatosti a herní techniky by mohla trknout i laiky. Vzato kolem a kolem u mě deska vzbudila nejprve zvědavost, pak i zájem dozvědět se víc, ale k vrcholu blaha jsem se přes veškeré to kytarové vzrušení nedostal. Senzace kolem kapely a dobré přijetí kritiky jsou zasloužené a bez další debaty souhlasím. V dalších vývojových fázích kapely bych ocenil více dramatičnosti na úkor sólových vychytávek a trochu toho důrazu na nižší zvukové rejstříky.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 31.8.20 8:10odpovědět

Ano, po nějakých 4 letech poslouchání bych došel ke stejnému závěru. Fakt mě na tom baví ta uhlazenost, přesto, jakej je to občas náhul. Ještě stále jsem se nedostal k desce z minulého roku, což díky tomuto připomenutí, napravuji. 70%

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky