Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když tají ledy, zvedají se hladiny řek. Tento každoroční proces doprovází celá řada dalších jevů a zvuků, které zachycují naše smysly. Ale není to jen o praskajícím ledu a končící zimě. Je to hlavně o volném pohybu uvnitř na první pohled nedotknutelného území představ a silných setkání. Tváří v tvář síle burácející řeky, vnitřnímu klidu zalesněných hor a prodlužujícím se dnům. Třeba. Protože to mohou být i tyhle pocity, co doprovází zatím poslední sólovku švédského muzikanta Petera Bjärgö.

Možná je to březnovým datem vydání, možná něčím jiným, ale je to melancholie, co žene tohle album labyrintem představivosti. V těsné blízkosti probouzející se přírody, jež vystupuje z mlhy když prší a když poslední sníh opustil své dosud pevné místo mezi skalami a stekl potůčkem až dolů, kde si jej vzal nový proud jara. Prakticky je to však zhudebnělá poklona pocitovému spojení lidské vnímavosti a přírody jako takové. Je to někde uvnitř každého z nás a občas se to probudí intenzivněji, než je bežné. A právě tohle mocnější probuzení se odehrává v režii alba Animus Retinentia.

Peter Bjärgö je muzikant známý především svým učinkováním v esotericky ambientních Arcana, kteří již od poloviny devadesátých let lemují naši přítomnost neoklasickou zálibou ve středověku. Opomenout nelze ani Peterovo hlučení v projektu Sophia, jenž už také trvá pěkných pár let a kdy se mi zejména poslední album Unclean urputně zaseklo v přehrávači a nechtělo ven. Což o to, hlučí se i dnes na procházce venku, ale jen potlačovaně a pod dohledem zasněnosti.

Jsme totiž u Peterovy sólové dráhy, v místech, kde se ambient stává pravým atmosférickým průvodcem a smyčcem poháněná melancholie jako vítr pluje krajinou, kdy jsme příliš daleko od starostí denních pořádků a tak blízko pochopení svých vnitřních pocitů. Ano, jsou zde místa, kde se na povrch snaží dostat i drobná zvuková obskurnost, ale celkově je podobným nejapnostem zavčasu učiněna přítrž. Tohle je album o probuzení bezprostřednosti, ne výletem do továrny.

Je to paleta nálad, jednoduchá na uchopení a stejně snadná pro potlačení stres podporujících myšlenek. Je to meditace mezi stromy na okraji horských masívů a v objetí meandrujícího údolí. Může to být i vášeň ukrytá do torny vedle odloučení a možných ztrát v naději na nový začátek. Peter vložil do atmosférické složky alba opravdu hodně úsilí a vytvořil prostředí možné osamělosti, ovšem ku prospěchu věci. Klid a samota v odlehlém kraji, kde je čas si utřídit myšklenky kudy dál a za jakých okolností. To přebíjí všechen smutek a nahromaděnou smůlu.

Peterovi se povedlo nahrát jedno z nejemotivnějších představení na poli ambientní muziky a díky Animus Retinentia je svět zas o něco zelenějším a klidnějším místem pro život. A to je jednoznačně pozitivní zjištění.