Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mluvím o norské kapele Astrosaur, která mě svým prvním albem přibila k zemi. Tohle trio hudebníků, z nichž kytaristu Eirika někdo pozná coby hosta na deskách Ihsahna a Leprous, zničehonic zazářilo jako kometa na vyprahlé šedi oblohy a způsobilo nejeden z mých hudebních orgasmů. Nejsem kdovíjakým příznivcem post-metalových, neosobních nahrávek, ze kterých čiší chladná dokonalost, ale tohle byl zkrátka požitek. Snad proto, že nejde jen o post-metal, ale nahrávka v sobě kloubí celou řadu stylů. Někdy se samozřejmě neubrání zmiňovaným rysům, které ji staví za ostnatý plot pochopení, ale jindy je naopak rockově přívětivá, zemitá, nebo étericky jemná.

Album se zvláštním názvem Fade In / Space Out nedává moc prostoru k představám. Jisté je, že album žije v post-metalovém světě instrumentálních orgií a jako takové by bylo jedním z řady, ke kterému si najdou cestu jen takhle naladěné duše. Fade In / Space Out však roste výš, než mohlo být zamýšleno a tvoří vlastní obraz toho, jak ohromit muzikální originalitou. Při popisu by se daly a měly použít i další termíny jako progresivní metal, math-rock nebo i jazz, které smíchané dohromady v jednom kotlíku tvoří unikátní a sourodou muzikální avantýru napříč žánry.

Celou nahrávku žene vpřed výrazný rytmus, kterému podléhají podladěné kytarové brusky a dávají tlumeným, dutým bicím za pravdu. Zpěvem jako zbytečným přívěskem by Astrosaur nedokázali zaujmout víc, než se jim to podařilo v této podobě. Srdce čistě instrumentální nahrávky tluče v dunivých rytmech a podladěném soundu, který je pravidelně střídán klidnými tůněmi interního přemítání. Tak je tomu v typické úvodní skladbě Necronauts, kde vás zprvu uhrane zkoumavý krok, kterým jsou odměřovány první metry hudební cesty. Podmanivý, hutný motiv přede v progresivní náladě, až se zvolna vytratí do tichého rozjímání neseného akustickou kytarou a tichým kvílením elektrických impulzů. Post-metalová noblesa par excelance, která zapovídá nudu hned v zárodku včasnou změnou motivu. Jen těžko se dá předvídat, kam to kapela střihne v příštích minutách. Následující skladby nabízejí všehochuť v přívětivě navazujících etapách. Jednou je to hezky od podlahy hraný bigbít, který je návykovou záležitostí a vybízí k činnosti. Z něj se jako šnečí tykadla vysouvají  zkoumavé riffy, ve kterých se leskne novátorský duch plný progresivní energie. Za zavřenýma očima tryskají jakési aury, které hasnou ve zpomalené pasáži důrazného rifování. Trošku monotónní, ale tady je to osvěžující uprostřed té kypící živelnosti.

Skladby patří k těm delším, než bývá pravidlem, ono taky celé album mající délku 45 minut obsahuje pouhých pět položek. Ty však nabízí takové množství hudebních kapitol, že jakékoliv počty ztrácí smysl. Tohle album je instrumentální mastrštyk, který by mohl oslovit i sveřepé vyznavače zpěvu.