Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Chaos ozvěn. Nelítostný souboj dvou nezměrných veličin, jež se vzájemně pronásledují, obepínají, prolínají a umí spojeneckou silou zaútočit zničujícím atakem, který dokáže rozebrat i tu poslední molekulu živého organismu, byť psychicky sebeodolnějšího. Pomyslný řád v neuspořádané soustavě pochybné prázdnoty pohlcující okolní svět i prostor dává všanc svůj archetyp neuchopitelnosti. Pečlivě z davu vybírá poddané, kterým odkryje tajemství svých drahokamů a rozhalí před nimi roušku tajemství. Šťastlivec ten, který za pomocí prastarého rituálu vkročil na stezku poznání jsoucna chaosu a nezatratil se svou vlastní katarzí. Osvícen budiž ten, kdož pochopil a skrze vlastní vědomí dokázal vstoupit do vln radiace ozvěn, které jsou stiženy věčným chaosem. Vítej poutníku v prostoru kalu doby, vítej ve šrámech nelidského lidství, vítej v místě, kde bolest je rozkoší a kde hnus se snoubí s půvabem. Vítej vprostřed zlého rituálu, pro něhož temnota je urážlivostí samotnou. Vítej v aristokratické říši poznání nezkrotného živlu, jež se zve chaos.

Chaos Echoes. Tohle jméno kapely si prosím všichni zapamatujte, protože jde o jméno, které snad jednou bude tesáno v mramorové pláty. Je to už pár let, co kapela působila pod nálepkou Bloody Sign a rovněž je to i nějaký ten čas, co jako Chaos Echoes debutovala výtečným EP Tone Of Things To Come. Od té doby jsem nabyl dojmu, že se uzavřela hladina a stojatou vodu zčeřila až letošní klasická deska. Pátrám v archivech a zjišťuji, že mi uniklo jedno demo (sic!) a dvě EP. Nevadí, zpětně si doplním vzdělání. Nyní je ale řeč o aktuální desce Transient, která je - a to zcela oddaně přiznávám - strhující a nakopávající.

Nebyla půlnoc, nebyl to les, nebylo to žádné prastaré místo, kde se pomatenci pohřbívali. Byl to obyčejný byt vilového domu a slunce ještě svítilo na jasné obloze. Věděl, co dělá, ale netušil proč. Přesto všechno se rozhodl, že právě teď nadešla chvíle, kdy vkročí do sfér chaosu. Drobný leč lehce morbidní rituál započal. Žádná oběť, žádný deviantský sex, ačkoliv asistentky by se našly. Je zvláštní, s jakým odhodláním a přesvědčením zarputile konal… V ten moment jakoby se zablesklo, uši zalehly jako při rychlém vjezdu do hor. Mžitky před očima, malátné pohyby. Trans? Mdloba? Osvícení? Nelze jednoznačně určit, co se stalo, ale lze vypovědět to, co viděl…

Pokud jste ještě s kapelou neměli tu čest, připravte se na dávku vyloženě zlé hudby. Tím ale nemyslím zlou ve smyslu obrácených symbolů, počmáraných xichtů, nebo divokého rytmu hudby. Tohle je vyloženě zlá hudba, v pravém slova smyslu. Žádné podbarvení bouří, zvuky zvěře a podobných. Prostě jen hnus a agrese. Vypjaté momenty ad absurdum. Některé pasáže hraničí až s šílenstvím, jinde dojde zas ke zvláštnímu uvolnění, leč i ty řekněme klidnější chvilky jsou natolik skličující, až to hezké není. Však je to dáno především rituálním charakterem oněch skladeb. Monolitické tempo, podivné dunění v pozadí, vyšinutý vokál. Přirovnání k noční můře zní lacině, ale až tohle uslyšíte, budete se bát možná i za bílého dne. Testoval jsem nahrávku poslechem na sluchátka v noci a řeknu vám, že je to extra silná káva. Napěchovat tolik zloby do jedné hodiny… sakra to je vážně síla!

Nechtějte po mně, abych se tam vracel. Cítím v těch místech divné vibrace. V chodidlech mám podivné mravenčení a srdce buší jako o závod. Ztrácím kontrolu nad svou příčetností a rozhodně neudržím zrak v jednom bodě. Nebylo to správné, bylo to urychlené, nepřipravené, amatérské… prostě všechno špatně. Vážně divný pocity, zvlášť ty okolnosti, které jsem si uvědomil až později. Taková nekromantika řekl bych. Zkrátka už tam nejdu a dovnitř už vůbec ne. Ty rakve měly tenkrát rovnou zazdít…

Sedm skladeb, které se nebojí být dlouhé. Tři z nich jsou nazvány jako Interzone, čímž se nenápadně spojují s předchozími nahrávkami (konkrétně EP Tone Of Things To Come a EP A Voiceless Ritual). Takováhle drobná smečka písní však dokáže dokonale rozebrat a zrychtovat náladu natolik intenzivním způsobem, že úsměvů se po poslechu od vás nikdo jen tak nedočká. Jedním z prvků je i dřevnatější zvuk desky, který tak odkazuje na starobylý doom. Vyloženě mrtvolný vokál podtrhává onu chorobnou atmosféru alba, a když se podíváte na lehce primitivní, přesto působivý obal desky, dílo je dokonáno. Na první pohled je obrázek prostě jen obyčejná fotografie zetlelého umrlce, ale během poslechu váha narůstá. Nejen tím si deska získává status originality. Hudba nabírá rozměru divoké nepříčetnosti a tísnivý death je pro ní zcela rozhodující. Samosebou ani black není nikterak opomíjen, ale jde spíše o takový jemný nádech mraziva. Hodláte-li se opíjet ozvěnami chaosu a chcete-li trýznit duši svou i přítomných, není v současné nadílce novinek lepšího kandidáta. Věřím, že toto album vás jednoznačně odrovná. Dobrou chuť.

…a tak se stalo, že jednotlivec nabyl vědomí a zkušeností nevyčíslitelných a nikterak vědecky prokazatelných. Protrhl své astrální tělo a spojil jej s fyzickým, čímž pobořil podstatu čaker a narušil rovnováhu své psychiky. Okusil ovoce chaosu a políbil dno propasti. V ten okamžik prozření jakoby už nežil mezi lidmi, míjel je v ulicích, přičemž oni na něj zírali okem posměšným. Ti blázni netušili, čeho je schopen a čím v nitru emocí vládne. Odpoutal se od společnosti, žil podivínsky a zemřel v hnilobném doupěti za asistence symbolů, o kterých se nemluví. Stálo to za to.