Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Německo a thrash metal jsou synonyma, která určitě už někdo vytesal do kamene. Ale spojení Německa s black metalem se, mám ten dojem, trochu přehlíží. To i přes fakt, že ze zmíněné destinace pochází několik povedených kapel a řekněme i pro uvedený žánr zásadních alb. Nyní se podíváme na zoubek kapely, která oba žánry lehce šroubuje k sobě, avšak pilířem jejich hudby je přece jen black metal. Podíváme se na kapelu Ketzer, která nás čerstvě obdařila svým třetím a tedy pro mnohé určujícím počinem, který pojmenovala jako Starless.

Německý black metal má svá konkrétní specifika a kontury, dle kterých lze místní kapely vcelku dobře rozpoznat. Můžeme namátkově jmenovat podobenství Der Weg Einer Freiheit, Kalmen, Farsot nebo právě Ketzer. Posledně jmenovaní navíc své logo svěřili americkému molochu Metal Blade Records, kteří mají ve stáji širokou škálu hudebního rozletu od Amon Amarth, přes As I Lay Dying až k Anaal Nathrakh. Pro lepší pohyb směrem k výsluní takové logo v bookletu jistě pomůže. Nejinak tomu bude i s dubnovým tour, kde se skupina poveze společně s Primordial, coby zástupcem větších jmen z uvedené stáje.

Ketzer chtějí zasáhnout větší počet fanoušků a svou náruč na desce Starless otvírají tak široce, až ztrácí to hlavní – věrnost původnímu směru. Ne, že by mi byly přesahy jakýchkoliv žánrů cizí, přeci jen hudba už se nedělí jen do jednotlivých škatulí, ale neustále kombinuje a evoluje nové a nové druhy. Ale u Ketzer zrovna cítím drobnou nervozitu a nestálost, přičemž by jim větší zarytost v domovském black metalu vůbec nebyla ke škodě. Jde o to, že pánové kombinují soudobé střední tempo black metalu s vkusnými tremoly, které jsou pro jejich zem a tento žánr typické a charakteristické. Jenže do skladeb tu a tam přímíchají tu více thrash, tu více heavy a výsledek se snaží být nakonec více groovy. Někde takový mix funguje parádně a na tomto místě bych určitě vypíchl kousek When Milk Runs Dry, ale jinde se mi dojem kazí a tluče. To je zrovna případ rozsáhlé skladby Shaman’s Dance, kterou se dle mého nepodařilo patřičně udržet v pomyslných mantinelech a chuť trochu více experimentovat dala vzniknout mdlé kompozici s bezbarvým průběhem. Zkrátka zbytečně dlouhý kus, jehož pokrácením a přiostřením bychom mohli dosáhnout líbivějšího výsledku. Ale to nevadí, jelikož celkově Ketzer umí postavit album dobře a posluchačsky zajímavě. To znamená, že po takto méně záživné pasáži přijde skladba jiná, trochu odlišná, a nebo něčím jiným výrazná, aby tak navrátila pozornost posluchače směrem k sobě.

Tím se trochu dostávám k další složce desky, kterou je využití instrumentálních a řekněme akustických skladeb. Jsou to jen takové drobné štěky, jejichž potenciál je však plně využit a především rozvinut v poslední loučivé skladbě Limbo, která by slušně obstála na nahrávkách stoner rockových či obdobně poznamenaných kapel. Je to taková příjemná balada s hezkou gradací a pěkným kytarovým sólem. Ovšem takový jev působí oproti divočejší náplni alba dost kontrastně. Posluchač tak sám tápe a hledá směr, kterým se kapela hodlá vlastně ubírat.

Nicméně fantazii se meze nekladou, tak proč by se měla kapela svazovat něčím, co cítí a chce dělat trochu jinak. Otázkou je, nakolik s tím budou fanoušci v rovnováze, zda jim akustická kytara nepřijde rušivá, zda jim bude vadit pomalejší tempo, nebo zda si nepostěžují nad malým počtem výrazných blackmetalových riffů. Určitě bych to neviděl tak černě, kapela jednoduše hraje skvěle a své kvality a zaručený potenciál jednoznačně má. Jen mi přijde, že výsledek by mohl být o něco skromnější a syrovější. Stávající provedení je obdivuhodné, ale bohužel nedostatečně výrazné, což trochu zbytečně strhává na celkovém dojmu. Každopádně pořád jde o lepší průměr, za který se není třeba krčit v koutku.