Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Astrosaur - Obscuroscope

AstrosaurObscuroscope

Sorgh18.12.2019
Zdroj: mp3 // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Nedávno jsem se zabýval tři roky starou nahrávkou kapely Astrosaur a zároveň avizoval připravované nové album. To je teď tady a čeká na ortel.

Astrosaur do toho šlapou naplno a snaží se z rozdělaného ohně vyvolat široko daleko viditelnou vatru. Debut Fade In/Space Out z roku 2016 byl zaručený úspěch. Důkazem toho, jak kapela trefila hřebík na hlavičku, je nejen to, že si je na turné pozval Ihsahn, ale také fakt, že po novém albu sáhlo vydavatelství Pelagic Records. To je pro mě jakýmsi etalonem kvality a zárukou nevšedního poslechu. Zároveň to ale znamená, že album, které se jmenuje Obscuroscope, dostojí svému názvu a mnohým bude připadat minimálně divné.

 

A proč by nemělo? Řízený chaos začne dávat smysl až po několika opakovaných dávkách a zároveň zůstává náročnou hrou, při které platí zásada co nejdřív se zorientovat. Jen stěží mohu tuhle záležitost nazvat jako masovou a nejspíš zůstane trošku ve stínu. Každopádně album má neskutečný drajv, valí v neutuchajícím tempu a během kaleidoskopu šesti skladeb dochází ke střídání různých dějů stejně nenásilně, jako se mění roční období. Pro rychlou a povrchní orientaci by se dalo říct, že Astrosaur mají stylově blízko k maďarským Special Providence. I přes rozdíly, které se postupně vynořují na povrch, mají podobný styl práce, kterou bych nazval cestovatelskou odyseou krajem hudebních experimentů. V melodiích byste těžko hledali netušené krásy hudebních orgasmů, vládne jim podivnost a celou dobu se snaží otevřít posluchači hlavu a rozjet jeho badatelský pud. Jsou divné, jen někdy se jejich smysl dokáže zhmotnit v logickém postupu začátek - konec. Do přirozeného běhu věcí rády vstupují rozličné zvuky a nápady, které připomínají pouze rozpracované části. Proto mám někdy dojem, že je album jakýmsi polotovarem, který by ještě potřeboval dobrousit.

 

Nejpodivnější je, že se opakovaně zamýšlím nad tím, jestli se mi ta hudba vlastně vůbec líbí, nebo ne. Jestli mě spíš zajímá její podivná struktura a trochu masochisticky se motám v jejím prapodivném rytmu, nebo mě chytla obskurní neosobnost těžkého melodična. Každý by na albu dokázal najít a určit místa, která se dají nazvat krásným hudebním zážitkem, ale jsou jako ostrůvky v moři členité, neobydlené planety. Na ní vládne experimentálně - instrumentální počasí, a to už vyžaduje pořádnou dávku sebezapření a silnou vůli. Astrosaur dávají do svých nástrojů vše, jejich hromobití je hlučné a ostré jako rašple, když využívají důrazu krátkých, rytmických motivů vrnících napětím jako elektrické vedení, a do nich pak zaplétají podivné melodické nápady. Těžko bych ale někomu vymlouval názor, že kapele jde hlavně o to ukázat svoji instrumentální zralost a osobitost. Album je na pohmat neosobní, trošku chladné a odcizené, ale není prvním ani posledním zástupcem tohoto druhu. Právě tyto speciality dotváří širokou a pestrobarevnou nabídku hudebního světa.


Hodnocení zůstává stejné jako posledně, a tedy vysoké. I přes náročnou poslechovost hodnotím kladně neokoukané postupy a prapodivnou strukturu této obskurní nahrávky.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky