Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nezkoumal bych The Purging, kdyby mě k tomu samo nedonutilo.

Je potřeba mít na vědomí jednu, a o to důležitější věc. Terra Tenebrosa jsou momentálně jedním z nejsvéraznějších těles stavějících svůj (post) metalový chlív na ambientních základech s neobyčejnou atmosférou. Existuje ještě pár dalších jmen, které si je možné při podobné charakteristice vybavit, ale výrazná specifika tvorby trojice srocené kolem maskované bytosti slyšící na pseudonym The Cuckoo, hrají kapele natolik do karet, že není nezbytné je na tomto místě vyjmenovávat a snažit se o nějaké srovnání. Vakuum Terra Tenebrosa opět funguje a to je to hlavní. Vnitřní svět magie lunárních světel a apokalyptických vizí, podivně se promenádujících stvoření mezi stromy hlubokého lesa. Špatný sen zbloudilé, pozdně večerní romantice propadlé dvojice, jež nedbala časových proměn a když zahltila kraj tma, nebylo již úniku, jen volné chůze do útrob lesa. Těžko pojmenovat něco, co znovu bodá ostře do podvědomí a navozuje specifickou atmosféru, která za poslední měsíce zanechala nejhlubší možné stopy a trochu poupravila vnímání temnoty v extrémně laděné hudbě jako takové. Ano, tohle je více než slušný argument.

Dále popisovat netřeba, stalo se tak při debutním bloudění uvnitř chodeb roztodivných tunelů (The Tunnels). Novinka už nešokuje, ani nemůže a musí se spolehnout na to, že "pouze" silně působí. Je to návrat do metalového mystéria, do představení, které už bylo jednou zahráno a nyní pokračuje druhým dílem. "The Purging" ve skutečnosti funguje jako posunutí debutu všemi směry, kdy nejvíce vyčnívá ten agresivnější (řekněme hardcorovější). Již tak mocné objetí Terra Tenebrosa zde pojímá ještě více prostoru a dbá na postupnou degradaci zažitých kovových klišé, rádoby ponuře se vinoucích ambietních vln a temnoty jako takové vůbec. Tvoří si svou vlastní. Chceme-li vnímat novinku jako dílo progresivnější, tíživěji uchopitelnější, bude to jistě správný přístup, ale pitvat se neustále v tom, jestli kapela jen zopakovala tvar, se kterým přišla na prvotině, nebo jej výrazněji posunula, je námětem k mnoha debatám, jež se budou samozřejmě kus od kusu různit.

Nezkoumal bych The Purging, kdybych si neustále nalhával, že sebou skoro nic nenese. Jde o doslovné momenty překvapení.

Subjekt Victimer slyší posun ve zmíněmém rozložení, již tak nezdravě narostlých ramen kapely, které unesou o něco více, než o dva roky dříve. Pak se teprve dostává na otázku, jestli je tahle nová práce schopna tu předešlou zastínit. Domnívám se, že ano, ale jen v určitých chvílích, kdy se opravdu daří nahrávku poslat hodně hluboko do zeslabující mysli na úkor reality. Zejména druhá polovina desky, kterou považuji za povedenější (což je pravý opak debutu, který mě sundal zejména v začátku), svádí k těmto předpokladům. Celkově jsem ale zatuhl v přesvědčení, že "The Tunnels" ve mně zanechalo takový dojem (byl to skutečný blesk z temného nebe), že jej není možné jen tak zapomenout s novým albem mezi prsty. Tahle dva roky stará záležitost jimi zkrátka jen tak neproteče. "The Purging" prostě rozčesává, prohlubuje a zvýrazňuje děj z debutu a pokouší se jej dostat dál. Snaha je to evidentní, dokonce i velmi zdařilá, místy nabourávající původní dojem, ale nakonec sjednocující hlavní, dozlatova vypečenou, myšlenku - víte co, zkuste si obě desky prohodit a poslechnout v obráceném (avant)gardu... Hm? Jak Terra Tenebrosa ke mně, tak já k nim. Záludně, s absencí krystalicky čistého hledí.