Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Počáteční nadšení a neskrývaná euforie z nové další desky Peste Noire už ze mne snad vyprchala. Nadešel proto čas na trochu serióznější pohled, čas pro přiznání si i těch několika chyb a nedostatků, které novou nahrávku postihly. Album La Chaise-Dyable je již šestým řadovým počinem téhle veličiny z Francie, která pro mne znamená opravdu hodně - má osobitý styl, zcela jasný rukopis a osobně neznám jim podobné kapely. Zaslepenou oddanost ale dejme nyní stranou a podívejme se na desku trochu střízlivě.

Co zcela zaručeně vystřelí každého oddaného fanouška ze židle, je jednoznačně úvod desky. Prvotních šest minut a mají vás. Intro je tak přirozené a poťouchlé, že jej zkrátka musíte milovat. Kolik black metalových desek začíná deštěm, bouří, hvízdáním větru, či nějakým hororovým duchem? Je jich celá řada, ne? Ale který black metal začíná kvokáním slepic, otevíráním plechovkového piva a hrou na akustickou kytaru? To prostě umí jen Famine a jeho věrní. Baví mne ten přechod v první skladbu, která je divoká, svižná, typicky melodická a snad poprvé v historii tu zazní i hvízdání. Určitě by nebyl problém se věnovat obdobně každé skladbě samostatně, jmenujme příkladně: zlověstný theremin v úvodu čtvrtého songu, akordeon v titulní skladbě, do rytmu vypípaná nevhodná slova v předposledním kuse, cinkání lahváčů v poslední písni atd. Přes všechen ten vtip a vsunuté ozvláštňující prvky však stále z povzdálí dýchá ten starý duch nekompromisních Peste Noire, které jsme se naučili uctívat už na debutu. K tomu nám napomáhá logicky zvuk, který je pro tuhle bandu nezaměnitelný a právě kytara je zcela směrodatným ukazatelem.

Zmínil jsem album debutové, ale největší paralelu, kterou v kontextu diskografie kapely vidím, je k mému velmi oblíbenému počinu Ballade Cuntre Lo Anemi Francor. Deska koketující (spíš prznící) s francouzským folklorem. Určitě si vzpomínáte na ty vyhrávky, změny nálad, žertovné výstřelky a podobné. Bylo to album, které znamenalo jakýsi přerod z pomyslné ortodoxie na post, který se nacházel nad tím vším. Prostě těžce nad věcí a nejinak tomu je i dnes. Naopak obalem zas vidím jistou spojitost s deskou hned další v závěsu L’Ordure á L’état Pur. Obě jsou na první pohled žánrově spřízněné, ale když člověk zkoumá detaily, nestačí se divit. Možná že jsem jediný, kdo to tak vnímá, ale prostě mne ten obal baví a svým způsobem rozesmívá.

Nově nám Famine naservíroval další vydatnou porci ojedinělých melodií, které snad dokáže vymyslet jen on. Ačkoliv chápu, že právě zvuk kapely nemusí být každému po chuti, tak právě ta kytara je něco tak jedinečného a svěžího, že bez specifického drnkání bych si Peste Noire nedokázal absolutně představit. Prudké změny v melodice, rytmu a jiné výkyvy nejsou pro ostříleného posluchače téhle kapely nic nového. Ale opět se zde najdou momenty, kdy to s vámi dostatečně zamává. Co je naopak pověstnou tenkou červenou lajnou, protkávající nejen Peste Noire, ale i vybrané bývalé spoluhráče, je jednoznačně půvabný i drásavý hlásek Audrey Sylvain. Ta dokáže do dané pasáže vnést natolik podmanivou esenci, že se od ní nedokážete odtrhnout. Však kdo znáte projekt Amesoeurs (jaká škoda téhle kapely!), víte, o čem mluvím.

Asi doposud nelze přehlédnout mé neskrývané nadšení z této nahrávky, možná proto nyní přihodím několik vět lehce usměrňujících. Tak předně bych rád zmínil, že pokud jste si dosud k Peste Noire nenašli cestu, určitě se to nepovede ani s La Chaise-Dyable. Pokud vás baví již zmíněné starší kousky, včetně eponymního alba, věřím, že nadšení neuvadne ani nyní, ale… Předně lze vcelku jasně vypozorovat, že kapela vycítila oblíbenost jistých prvků ve své kompozici a proto jimi okrášluje každou skladbu i tentokrát. Jsou to ony teatrální výjevy nebo úvodní kvok slepic, či francouzským folklorem stižené pasáže s akustickými nástroji. Pokud někoho napadne, že se kapela vykrádá, tak to prosím ne. Zcela zaručeně opět přináší nové melodie, nápady a i lecos nového vymýšlí, jen některé momenty evokují onu dávnou příslušnost k té či oné nahrávce. Tím se dost možná uzavírá pomyslný kruh a člověk nabývá dojmu, že se vše v podstatě opakuje.

Při pohledu nazpět do nikterak rozsáhlé, zato ale výživné diskografie kapely, proto nabývám dojmu, že jde o její nejslabší kus. Uf, a je to venku. Nepíše se mi to lehko a při psaní slova „nejslabší“ mne píchlo uvnitř útrob (zejména v oblasti jater). Možná se ozval Kocourův Sumeček, který právě zmizel s posledního lokem, ale spíš jde o bolestivou připomínku na vrub tolik uctívané kapely. Ruku na srdce, deska je to úžasná, svá, upřímná a poslouchá se naprosto sama, ale ráda čerpá z osvědčených metod, tu a tam zakopne o chumel pojítek s historií, jinde zas příliš dlouze nudí. Podtrženo a sečteno: má dáti / dal se nerovná, ale furt je to extra třída oproti mrzkému braku, který vychází obrovskou řadou a tempem. Uznání si album jistě zaslouží, ale ... bylo už lépe.