Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Litevce Au-Dessus jsem poprvé zaregistroval na Brutalu léta páně 2019. Je to už pár let, ale atmosféru jejich setu na sevřeném náměstíčku mezi hradbami si pamatuji. I když ještě panovalo denní světlo, tak v tom jejich black metalu něco bylo. Kapelu jsem si uložil s poznámkou sledovat a sporadicky se k ní vracel.

Asi většinu posluchačů musel zaujmout obal jejich debutního alba End Of Chapter, na kterém má zemřelá dívka na víčkách zavřených očí položené mince. Takový úplně neblackmetalový obal se silným významem. Jo, to byl první silný zásah do terče. Hudebně surová muzika se zajímavým rozsahem. Už ten úvodní riff, to je kvalitní rašple.

Letos v dubnu se kapela hlásí s novým pětiskladbovým EP Mend, kterým se připomínají coby ambasadoři pobaltského metalu tvrdšího ražení, které je nutné mít na zřeteli. O čem je? O poškozené hlavě, poruše mozku a stavu mysli na své cestě k uzdravení. Každá skladba je etapou v tomhle procesu a my si je můžeme spolu s Au-Dessus projít. Naštěstí jen jako pozorovatelé a ne coby pacienti. A z této pozice je to náramná zábava. Z nahrávky zebe a studená fronta podtrhuje přísný styl. Vypadá to, že se kapela od posledně snaží brousit víc na dřeň, protože zvuk je oproti debutu syrovější a méně učesaný. Pryč je atmosféra, která se v hudbě povalovala jako mlha nad blaty. Je pravda, že v intru Negation I, kterým se album posluchači jakoby nerado otevírá, je nastoleno ovzduší deprese a jsme magneticky vtahování do duševního procesu, ale je to jiné a takové skromnější než před lety. Negation II pak trhá dosavadní pořádky na cucky a je to jízda. Urputná blacková vypalovačka s propracovanými vyhrávkami ve středním tempu, vše čitelné jako desatero. Syrový zvuk příjemně tlumí basa a zakulacuje celý dojem do smířlivé roviny.

Lethargy pokračuje ve stejné filosofii, která praví - zuřivá metla není cílem ani jedinou cestou k němu. Hledejme hlubší a trvalejší hodnoty.  Díky tomu posloucháme tyhle výborné kompozice. Střídání klidnějších nápadů s divočejšími dodává napětí do sítě a člověk se jen těžko odpojuje. Epiphany jede víc v klidu, dovoluje si uvolněné tempo, ale nervní vokál a ponuré melodie krásně znějících kytar vás přidrží na židli. Ani tady není nouze o zlomyslná seknutí a hrozbu, ale víc mě zaměstnával smutný podtón dodávající celé skladbě chmurné zabarvení. Závěr desky má jméno Alienation a jen těžko se bráním jeho rozletu. I přes nepopiratelnou věrnost předchozím kapitolám tíhne k progresivnímu pojetí, má blízko k post metalu a sludge, chvilkama jde zaslechnout Cult Of Luna nebo The Ocean. Jde o výborný závěr, taková sedlinka na dně láhve koncentrující v sobě vše předešlé. Au-Dessus se ukazují jako zruční muzikanti nebojící se otevřít dvířka v mantinelu a objet kluziště zvenku.

Tohle je album, které je čestným představitelem černých zdrojů, ale zároveň se nebojí složitějších kompozic. Cítím, že každý tón má své místo a souvislost, proto je každá skladba samostatným majstrštykem s vysokou hodnotou. Jde o světlou výjimku ve stáji Les Acteurs De L'Ombre, která mě svou produkcí moc neoslovuje. Tady se jim podařilo vyhmátnout žolíka.