Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Averze - Nikdy nevěř davu

AverzeNikdy nevěř davu

Garmfrost28.10.2014
Zdroj: CD v jewel case, promo od kapely
Posloucháno na: Philips MCD183
VERDIKT: Začouzený thrash metalový kousek, který nešokuje, ale umí potěšit.

Neznáte old school sebranku Averze? Nedivím se, ani mě název thrashovky s velikou příchutí staromilského black metalu a s rock'n'rollovým tahem na branku nic neříkal. Ovšem letmý pohled na sestavu trochu světla na tento sympatický kvintet přece jen dodá. Za vším hledejte hudebního nezmara Svara, kterého máme možnost slyšet v domovských Sator Marte, Kult Ofenzivy nebo Triumph, Genus. Ten spolu se členy významných moravských spolků (jako třeba Žrec) založil kapelu, ve které se pojí jejich kořeny a láska k starému thrash metalu, punku a hlavně hodně hlasitému bigbítu.

 

Zpěvák Loqo má stylově zabarvený hlas, evokující největší slávu místních agro thrasherů s Terminátor v čele. Mám k podobnému směřování nostalgický vztah, a přestože jsem dávno pradávno někde jinde, když uslyším desku zdánlivě vyčichlých metalových šedivců, srdíčko se mi tetelí stejně jako při sledování Šmoulů se svým synkem. Pravda, když se touhle cestou vydá mladá generace, neskončí to většinou dobře. Z pohledu starce, který konec osmdesátek zažil v plné parádě, je jasné, že mi hlavou probleskne něco ve stylu – co o tom mohou vědět! Heh.

 

V případě Averze mi podobně legrační argumenty vykopne kapela sama třeba už jen tím, že se jejich skladby poslouchají samy a hlavně se až na výjimky (Loqo) nejedná o žádné klučíky. Přiznám se, že nevím, zda chlapi debut „Nikdy nevěř davu“ nahráli jako poctu osmdesátkovému metalu (radost ze hry je hmatatelná), nebo naopak celý projekt vznikl jako legrace. Tento pocit může vzniknout při pročítání textů, které mě pokaždé rozesmívají „okus boží semeno a můj pevný krucifix, vymýtím démony z tvých útrob a naplním tě láskou svou“… Celkově mi neochotu uvěřit, že to kapela myslí vážně, prohlubuje zpěvák, který působí, že se každou chvíli rozchechtá.

 

Raději se podívejme na desku blížeji. Zvuk byl ošetřen v Shaarku a rozhodně se za něj nemusí tvůrci stydět. Citlivě vyvážené detaily s jasnou dominantou v kytarách a base. Zpěv je přiměřeně položený mezi nástroje a zároveň není nijak potlačený. Je mu rozumět každičké slovo, za což nemůže jen zvuk (příjemně nahalované zakončení delších tónů), ale i dobrá technika zpívání. Průšvihem českých kapel bývá nazvučení bicích. Kupodivu zde mi nevadí tak moc, protože nezní jako nahraný ve zkušebně. Vtipně nakreslený booklet s geniálním front coverem, znázorňujícím satirický pohled na řvoucí dav se zvířecími hlavami, je ukázkou umělecké zručnosti a vtipu. Pěkně koresponduje s kritickými texty.

 

Umístit na úvod desky „Kov za kov“ byl dobrý tah. Kombinace Darkthroneovských kytar, punkové přímočarosti a naléhavého zpěvokřiku dokonale předvede, co můžeme dál očekávat. Podobný mišmaš je pak protknut celým albem. Zvolnění přijde ve třetí „Nikdy nevěř davu“, kde mě opravdu vadí „zpěv“. Jak v úvodu, tak následná deklamace. Nevím, nakolik je to otázkou vkusu (deklamace je stylová) a nevkusu (začátek skladby je jen jakési překotné mluvení bez ladu a skladu). „Redetoxikace“ je jasný koncertní hit. Jednoduchý nápěv s rytmem zvoucím k pogu je recept prastarý a pořád účinný. „Svatá ruka“ s neuvěřitelnými kytarami a zajímavě vymyšleným zpěvem a geniálním textem mi v hlavě zůstala zarytá jako první. „Nalhávej“ je rockověji melodická satira s pěkným refrénem. Po šedivé „Víra silnější než smrt“ je závěrečná black'n'rollová jízda „Krev, pot a síra“ dobrou tečkou za půl hodinovým debutem.

 

Každopádně mi ale Averze, nová kapela členů výborných skupin, a její debut „Nikdy nevěř davu“ přijde jako radost, kterou si pánové udělali především sami sobě. Nezaplňují žádnou díru na scéně, album časem zapadne a za deset let si nějaký fanoušek Žrec nebo Sator Marte vzpomene na thrashovou odbočku nazvanou Averze, která tenkrát nebyla vůbec špatná. Abych skončil pozitivněji – opravdu se „Nikdy neveř davu“ poslouchá dobře a to není málo.

 

CD Averze


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky