Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Avvika - Demo

AvvikaDemo

Symptom9.2.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Koss UR40
VERDIKT: Nepochybuji o tom, že s Avvikou si užijeme ještě mnoho pěkného, protože už s prvním demem přináší nová a mezinárodní kapela s členy z Prahy, Děčína a Stockholmu materiál, který vám vyhučí díru do hlavy.

Tak se mi zdá, že kvintet Avvika se narodil připraven obohatit paletu současného českého undergroundu o nový odstín. Říkejte si tomu post metal, post hardcore, crust, cokoli. Hlavní je, že se nám tahle scéna kolem spolků typu Gattaca a Remek utěšeně rozrůstá. Pro věci znalé posluchače je tím etický základ kapely dostatečně vysvětlen a hurá k hudbě samotné.

 

Temnota, masa usilující vás uchvátit. Pomalu se valící kytarové riffy skutečně působí hrozivě a útočí přímo na základní lidské pudy. Hypnotickou krásu intra skladby Fire rozetne sonický třesk, jak se kapela rozjede na plné obrátky spolu s vypjatým dívčím vokálem. Dvojka Eternal Treblinka na ploše epických osmnácti minut několikrát pohasíná, aby se znovu rozhořela. Pokud některé postupy znějí povědomě, jakoby s nimi debutoval někdo jiný, berme to za přijetí určitých zvyklostí scény, nedejme se tím odradit a nechme se překvapit, kam až kapela na své cestě dojde. Protože hudba je cesta a k originalitě zkratky nevedou.

 

Velké chvíle Avviku teprve čekají a loňské demo ze zkušebny vnímám jako slibný počin. Vytrvají-li, bude to stát za to. Těšme se na nový zvukový kabát, další skladby a jako nepovinný domácí úkol si po poslechu zalistujte v knize Charlese Pattersona: Věčná Treblinka (Ve vztahu ke zvířatům jsme všichni nacisté)


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky