Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ulver znovu ukazují, že jsou kapelou více tváří a na novém albu Neverland po čase vsadili na tu experimentálnější a prostorovější. Po trojici alb, na kterých dávali přednost klasické stavbě skladeb a profilovali se jako new wave, synth-popová kapela, dospěli do fáze, kdy dozrál čas na novou instrumentální a abstraktní kolekci. K blízké minulosti je třeba říci, že už se začínala zajídat. Tam, kde na The Assassination of Julius Caesar zněli Ulver mimořádně zajímavě a spojovali delší plochy s osmdesátkovým feelingem, na Flowers Of Evil a nakonec Liminal Animals jejich zajímavost postupně vyprchala. Budiž jim však přičteno ke cti, že i na tomto úzkém kluzišti uměli být kreativní. Jen na kapelu typu Ulver byla ta plocha už úzká příliš a bylo žádoucí vybruslit ven. Za teplem, za zvuky klidné a barevné pláže, v relaxačně příjemném a snovém módu alba Neverland.

Dobrá zpráva minimálně to ty, kteří už měli absťák po těžších a zvukomalebnějších Ulver. Nové album nabízí, až na jemné vokální linky, instrumentální materiál, atmosférický a experimentální. Ale taky spojující různá období kapely. Komu přijde finálním zpracováním blízký například Perdition City (2000), nebude daleko od pravdy, konec konců tohle srovnání nabízí i sami Ulver. Neverland je spojením elektroniky, chill-outu, idm a post-rockových témat. Poslechově se nejedná o nijak náročný a dlouhodobý proces, jako spíš o ten prosněně hloubkový a nehmotný. Ze začátku jsem jen útržkovitě zpracovával něco, co si žádá úplně jiný přístup. Možná v domnění, že poslední dobou (Liminal Animals a Scary Muzak, uf) mi Ulver zněli až nepatřičně fádně. Tohle se ale nového alba netýká. A je to příjemný, osvěžující pocit.

Neverland je paletou nálad, motivů a zvukové kreativity. Prolínají se zde staří Ulver z přelomu tisíciletí a jejich lehce avantgardní přístup k elektronice, s vůní dálek a bigbítovými dokresy, kde dostanou prostor kytara, basa a bicí. Kristoffer Rygg a jeho vokál, to byli Ulver posledních tří desek, na Neverland se věnuje nástrojům a poprvé si říkám, jak je to dobře. Jeho zpěv je jedinečný, ale spolu s unylejším elektro projevem kapely se stával unylým a sterilním i on. Mlčeti zlato a nechávat rozeznít až léčivě experimentální mozaiky nových atmosfér, to je oč tu běží. Když se podívám na obal Neverland, je to jako reklama pro bankovní lupiče nebo fetující hudebníky, kterým bylo doporučeno přestat se ničit a začít odpočívat na břehu oceánu. Havajské košile a víru ve vlastní napravení s sebou.

Album plyne v relaxačním, chill-outovém módu. Mohou nás napadnout různé kapely, které by se hodily zmínit, ale Ulver je nevyvolají do té míry, abych je jmenoval. Ty zvuky patří jim a některé postupy a nálady jsou důvěrně známé. Neverland má svůj vnitřní klid a nerozpakuje se o to podělit. Na jednu stranu můžeme mít radost ze znovu experimentující kapely, ale zároveň vnímat, že nové skladby nejsou příliš složité na vstřebání. Navíc, když máme zkušenosti s mnoha těžšími okamžiky diskografie kapely. Neverland jsou zvuky dálek, zasněné plochy, u kterých se stejně dobře odpočívá jako naslouchá. Nebyli by to ale Ulver, aby byli příliš spokojeni sami se sebou v jedné poloze. Patří k nim jistá ostražitost, temnější chvilka na jinak klidném území. Jako když se třeba u Weeping Stone trochu stáhne hrdlo a mozek zbystří, že ne vše bude tak hladké a příjemné. Ale i tady se ocitáme na dotek představ a malujeme si spolu s dalšími zvuky a vrstvami ve svých iluzích.

Neverland je o zvukové, nenásilné symbióze. O tom, jak albem plují jednotlivé motivy, dostávají svůj prostor a ten pak po svém rozvádějí. Patří sem i rockovější pasáž alba, skladba People of the Hills a na ni navazující They're Coming! The Birds!. Brumlající basička, údery paliček a snová post-rockově zabarvená náladovka je na světě. Krásně se to poslouchá a je dobře, že Ulver dali albu ve jménu jeho abstraktní povahy taky jasné obrysy a zemitost. Jak se dalo čekat, válet se u pláže s norskými vlky není úplně to klasické spokojené nicnedělání. Hlava a smysly jsou v neustálém provozu, i když obláčky nad hlavou tiše plují a barevné keříky pod tíhou větru jen jemně ševelí. Zrovna tyto dvě skladby jsou příkladnou ukázkou, jak jsou Ulver snadno vstřebatelní, zde jako by v ozvěnách svého synth-popového období, dnes jenom s vůní bigbítového Tichomoří.

IDM je styl, který se na stránkách jako jsou ty naše objeví jen zřídka. Líbí se mi, jak zrovna s tímto žánrem Ulver pracují. Odkazují na něj a přitom jej rozvíjí ve svém vlastním rozlišení. Za všechny bych uvedl skladbu Hark! Hark! The Dogs Do Bark, kde je to přímo modelové. Pozdní devadesátky, jak v rámci tohoto stylu, tak v rámci Ulver samotných. Postupem alba naroste dojem, že Neverland je svou povahou opravdu experimentální deska. Mohou za to po sobě jdoucí skladby Pandora's Box a Quivers in the Marrow, které jsou nakloněné zvukovému bádání a i když se tichý a prosněný chod alba významně nenaruší, je dobré si připomenout, že k tomuto směru Ulver nadále tíhnou.

Jako čistě experimentální ovšem album Neverland nenazývejme. Je to jenom jedna z mnoha jeho charakteristik. Napojení podřimující a vizuálně atraktivní krajiny na trochu složitější kostrukci. Patří to k tomu, k Ulver i k Neverland. Novinku můžeme brát jako zvukovou džungli, která džungli jako takovou výmluvně ztvární, ale celé album se jako zvuková džungle nechová. Drží pevně pohromadě. A jeho poslední skladba Fire in the End jako by stylově provázala vůni dálek s přehledným new wave nastavením posledních desek Ulver. Kapela myslí na všechno a velmi schopně to pojí v jedno. Neverland je povedená kolekce, která vyšla poslední den v roce 2025 a jako taková by u mě jinak figurovala ve výčtu těch nejlepších nahrávek právě skončeného roku. Jenom na nějaké žebříčky už nebyl čas a když to vezmu z umělecké roviny, taková muzika se do nich ani nehodí.