Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pravověrní, nadšení a rozechvělí. I tak mohou působit vereráni, kteří vytrvali a nenechali se semlít dlouhými roky práce a cestování. Tak na mě působí švédové Unleashed se svojí poslední deskou Odalheim z loňského roku. Stylová a poctivá práce, která ctí svaté atributy ozkoušených postupů. Těch je zapotřebí k setrvání na nejistých hranicích deathu a blacku.

Nadšené výkřiky radosti ve mně vyvolává už nádherný obal, který mě blaží jak svým námětem, tak černobílým vyvedením. Nadmíru povedené dílko, které se vymaňuje z řady průměrných, stejně jako booklet u předchozího alba As Yggdrasil Trembles. Hudebně se Unleashed nevzdalují svému vlastnímu pojetí reality. Z alba čiší zloba, chlad mrtvých pláží a zápach jejich tlejících obyvatel. Věrně obrušují hrany rychlopalného deathu, který je bohatý na přesnou a razantní rytmiku. Její fazóna se často mění, servíruje se nám jak v podobě hypnotického tlukotu, tak formou divých přechodů. Nejednou zazní typický cinkot, tolik typický pro severní kraje. Chlapi nelpí na plytké masáži, jež by jen lacině vyplňovala stopáž skladeb. Hoblované a nepříliš pestré plochy mají své nezastupitelné místo, ale kytary hru často porcují sekanými brusy a riffy. Mnohdy ještě násobí důraz již zmíněné pestré rytmiky.

Zvukově se ocitáme  pod kapotou slabého, ale nadmíru vytočeného motoru. Proto mě velmi často napadají černající nálady. Kupříkladu úvodní Fimbulwinter, tady to dýchá z plných plic. Hold bzukotu zimních včel a omrzlým lesům, ach, kde domov můj… Je to sice spíš heavy než čirý black, ale tak nějak hrají v posledních letech i černokněžníci Immortal. Poslouchatelný a přístupný metal s esencí zakázaných poloh v ložnici. Zato taková White Christ správně připomíná, kde jsou kořeny nespoutaných. Chrastivá atmoška přímo rýsuje osobní podpis. Je to slušivé a lze jen litovat, že té špíny není trochu víc. Vokálu se věnuje stále stejný holoma, Johann. Hrdě kyne se svou basou a dle hlasu bych tipoval, že ho někdy během nahrávání navštívil exekutor. Jeho intonace a výraz je navztekaný a pasuje k válečné tématice jak má. I ty dluhy můžou mít skrytou, kladnou tvář.

V podstatě tedy dobrá deska, ale i tady bych něco našel. I přes to, že délka skladeb jen málokdy přesáhne délku  čtyř minut a jen dvě dobívají metu minut pěti, se po polovině alba dostavuje jakýsi stereotyp, který rozpíjí moji soustředěnost. Nejde o to, že by se poslech nedal vydržet, necelé tři kvartály hodiny utečou cobydup, ale už se to potom zdá vše jednou jehlou sešité a tedy nemám přebytek motivace desku dojet. V podstatě jsem u posledních skladeb asi dvakrát usnul. Spíš hledám chybu u sebe, protože na prvý pohled s albem není nic v nepořádku. Tak je to možná jen výsledná chemie našeho spojení, ze kterého pramení moje hořkost. Ta však jen lehce šimrá na patře, jinak se celým tělem raduju z dobré desky, která ctí to dobré, co bylo a nic nešidí.