Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když Awali zaklepala na dveře našeho domu s novinkou Ad Astra (2018), na které ubylo vokálů a dříve solidní klavírní kompozice se po svazku s digitálním světem jedniček a nul roztříštily na skromnější etudy, nebyla to v první chvíli moc příjemná zpráva. Temnotu vystřídala naděje a cestu „přes překážky ke hvězdám“ podle všeho provázela pevná víra i dobrá intuice. Výsledkem je symbióza elektronické hudby s akustickými nástroji a s odstupem času musím uznat, že mlčení instrumentálních skladeb vydá za svazky. Nové skladatelské postupy tak do jisté míry jsou jen jinou cestou ke stejnému cíli.

Po bezmála dokonalé, dva roky staré desce White Silence (2016), kde zpěvačka a studovaná klavíristka Tamara Shmidt zkoumala možnosti postmoderní vážné hudby s lehkým dotykem elektroniky, je tato schopná producentka s ukrajinsko-česko-polskými kořeny zpět s aktuální deskou. Ta se vyznačuje tvůrčím zápalem hlavní protagonistky, která na svá bedra naložila vše od skládání, přes nahrávání až po vlastní mix, čímž dosáhla větší intimity skladeb. Hloubku výpovědi můžete vychutnávat za zvuků větru na gruzínských březích před blížící se bouří v deváté Sea Wind nebo se nechat dostihnout emocemi při poslechu nejdelší jedenácté skladby Good Omens.

Většina hudebních nápadů staví na minimalismu a konceptu omezených možností (každá ze skladeb vznikla během jednoho dne), který je osvědčenou metodou, jak zaměřit pozornost na detail. Přestože Awali málokdy míří vedle, několik rozpačitě znějících momentů se díky nespoutaným beatům v Rivers Don't Sleep In November a Under Electric Skies najde. Nad přehmaty se ale rád povznesu, protože je bohatě vyvažují meditativní kousky jako sedmá Astras nebo úvodní Once When s éterickým popěvkem a městským fieldrecordingem. Příznačná fotografie na obalu jakoby značila začátek nové sólové éry a střídá dřívější trademark autorské kresby hudebně nadané výtvarnice Tamary Shmidt.

Ad Astra je deska, která skvěle sekunduje natahujícím se stínům pozdního odpoledne. V jejich světle, na hraně šera, sílí čerstvé city a ožívají stíny hluboko zasutých vzpomínek. Za pseudonymem Awali stojí mladá producentka, pro kterou je důležité zachytit „flow“ jedinečného okamžiku přesně tak, jak ho cítí a prožívá. Vlastními slovy tento výběr skladeb, posbíraných za tři roky, popisuje jako „jarní ráno, kdy není ještě úplně teplo, ale slunce už svítí“. Melodie a emotivní zvukové plochy, které přináší, mají sílu zaznívat v ozvěnách poslechem zjitřené mysli, ještě když na okna už dávno bude tlačit tma.