Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Azarath se tentokrát snaží dokázat, že nejsou pouze Infernovým bočním projektem, ale zcela regulérní kapelou. Infernus se nesnaží nepřehlušit svým instrumentem zbytek, tak jak tomu bylo zvykem doposud. Ani tentokrát se toho ale zase tolik nezměnilo, vše pokračuje v hlučně black/deathovém módu, který je více než hodně podobný stylu starších Behemoth. Jsou ke slyšení ony výbušné beaty, vzteklé výjezdy a nájezdy a všechno je zahrané s precizností zkušených muzikantů.

Při poslechu Saint Desecration mám dojem, že deathu krapet ubylo a více se sype v černém a sirnatém metalu. Velkou změnou je angažování nového zpívajího kytaristy Skullrippera (Embrional). Jeho předchůdci Necrosodomovi jsem nepřišel na chuť. Jeho hlas nebyl v podstatě nic moc. Více si hleděl strun a ty ovládal velice šikovně. Skullripper strunové party rovněž zvládá na výbornou, seče to jak kombajn na žních, zároveň však nezapomíná, že je také frontmanem. Více řve, než by growloval, nezní úplně originálně, má však schopnost projevem dodat skladbě nový rozměr. Nečekejte samozřejmě nic převratného, ale tentokrát je vše jaksi lepší, zajímavější a brutálnější.

Album je nastavené, aby vám utrhlo hlavu. Je plné groove houpanic a hyper blastových rubanic. Rytmická sekce Peter s Infernem drží základ skladeb pevně v rukou, ale jak už jsem zmínil, na Saint Desecration nejsou tím nejdůležitějším, nebo lépe řečeno nejhlasitějším. Kytarový tandem Bart a novic Skullripper se skvěle doplňuje. Skladbám dominují zběsilá sóla, kila, sekanice a sypanice. Díky většímu příklonu k harmoniím a různým náznakům melodií jsou skladby na novince pestré a dostatečně zábavné na poslech.

Častým záporem podobných nahrávek bývá buď přeřvaný zvuk, nebo přílišný tah na branku, až se po chvíli dostaví nuda. Často se také stává, že jsou takové nahrávky lehko zaměnitelné. Většina kopíruje úspěšné modely napříč scénou. Azarath se podařilo na Saint Desecration nalézt vzácnou rovnováhu. Nejsou sice jedinečnými, ale své místo si snaží najít. Není to jednoduché, přece jen karty byly rozdány už kdysi a každý nemá koule na to vykročit z populárních a zajetých kolejí. Saint Desecration je od prvního taktu po ten závěrečný naplněno vášní a láskou k extrému a přesně tohle je na novém albu Azarath nejkrásnější.

Skladby na nové desce jsou vesměs velice pestré, nadstandardní, aby zaujaly i přísnějšího fandu tohoto brutálního ranku. Patříte-li k fans podobně zábavy, bude se vám Saint Desecration zamlouvat více než dost. Jste-li naopak posluchači odmítající hluk a libujete si v žánrové čistotě bez míchání a přesahů, vyhněte se novém albu Azarath širokým obloukem.