Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na řadě je elektronika, těžká na pohyb po parketu a těžká na strávení. Pulsující, bodající i výpravně tajemná. Zesilující signál z objektu přerušené výroby, kde místo nové linky instalovali stroboskopy pro surové party. Na řadě je EBM pokropený živou vodou, v tomto případě soundem, který celý restart symbolizuje. Industrial floor spojující rez a vášeň, stará škola s novým zápalem. Slovenská formace Last Influence Of Brain (dále LIOB) vznikla v roce 1999 a do roku 2009 vydala tři alba. Tento normální stav je později narušen a členové kapely se věnují jiným aktivitám. Ty hudební jsme krátce zaznamenali i u nás (Samhain).

Slovenská EBM scéna razí cestu, umí diktovat svoje podmínky a držet se v popředí. Překvapení? Pro toho, kdo ji sleduje a má aspoň částečný přehled, určitě těžko. Návrat LIOB po více jak deseti letech beru jako znamení, že pramen inspirace a nadšení nevysychá a vedle Terminal State, Kifoth nebo Samhain se ozývá další mechanismus schopný vlastního života. Navíc tahle scéna není zas tak narostlá, jako by se na počet projektů mohlo zdát. Lidé ze Samhain jsou úplně ti stejní, kteří se rozhodli probudit z věčného spánku LIOB. Drží při sobě, tvoří a komunikují.

Novinka LIOB je spojením elektro brutality, atmosféry a smyslu pro sound jako takový. Smyslu pro detailní rozbor, skládání mnoha zvuků a vrstev v jeden temně průmyslový celek. Syrově neúprosný i těžce náladový. Spirála zvuků spuštěná ve víru podprahových vnímání, kde pulsující soukolí pohlcuje potřebu se zastavit. Když si tělo žádá odpočinek, je vystaveno stísněnému mručení, pár experimentům a příkazu vydržet tlak do konce. Je to totiž tlak, co tohle album žene vpřed.

LIOB model 2020 jsou androidy parketu, hustější a intenzivnější elektrárnou na emoce. Ty jdou víc pod kůži než v minulosti a je to nakažlivé. Virus LIOB se šíří. Navíc od roku 2009 uběhlo víc než deset let a v mezidobí pod rukama členů LIOB prošlo kvantum materiálu, jehož důsledkem jsou nabyté zkušenosti a pohled na věc trošku jinýma očima. Je to přirozené. Když se navíc na postu masteringu objeví jméno Kena Marshalla, který se studiově podílel na albech Skinny Puppy a FLA, je úroveň smyslu pro detail nastavena ještě o něco výš. Slovensko-kanadská kooperace v přímém přenosu, tento pohled na nahrávku z hlavy dostat nelze.

Insomnicons je to z alb, které mi po všech poslechových seancích neřeklo vše a neztratilo při tom nic na své přitažlivosti. Pořád je tam něco, co jsem ještě nemohl unést, což na druhou stranu rozráží vtíravé nucení se do mé pozornosti. Zvědavost je probuzena a ona vše řídí. Nemusí se mi líbit vše, což se i děje, ale hlava vnímá jedno - permanentní intenzitu. I když se na chvíli povolí, děje se uvnitř pořád něco nehezky tvarujícího představy (za všechny Khonsu s bezelstným orientálním motivem, naoko uspaná temnota Broken Moonster nebo zvukově narušená Necroptica).

Studovat detaily je jistě záslužná činnost, ale většina z nich mi stejně vypluje naproti, aniž bych se potřeboval dvakrát zhluboka nadechnout, přičemž to stejně tak není deska na jeden, dva zátahy. Jen pokud se člověk v podobném spektru elektroniky pohybuje, má situaci ulehčenou. Ta permanentní intenzita je vytažena vpřed tracky jako jsou robotický marš E-sylum, nebezpečně chytlavá Idolatry nebo Binarea, kde již tak tuhý sound žene kupředu kytara. Tady není nač čekat, tady se to hrne.

Novinka je pro mě spíš albem, který si drží svůj standard nad běžným normálem a drží si ho vlastně celou tu dobu, co jej mám nablízku. Od prvního poslechu po ten poslední. V tom bych viděl tu skrytou záludnost, absenci prvoplánovitosti. Jako když si odpíráte něco akutně nezdravého čemu nejde odolat a vyzkoušet to. Pořád je to androš jako řemen, hudba pro pár nadšenců. Ale po čertech výživná a v mých očích asi to nejlepší z elektrického ranku Aliens production vůbec. V tuto chvíli určitě jo.