Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Finové Barren Earth vydávají své třetí studiové album, první s vokalistou slyšícím na jméno Jón Aldará. Aktuálně jejich stylové zařazení není jednoznačné, protože jejich záměry jsou rozmanité a koncepčně dosti neučesané. Nálepka prog je především znouzecnost než jistota a nehodlám ji respektovat a používat ve spojitosti s tímto souborem. Víc logiky mi dává označení metal, který často neví kudy kam a působí překombinovaně a nemohoucně. S ohledem na zkušenosti zúčastněných hudebníků bych očekával něco vyspělejšího, byť by se dalo čekat, že si chtějí od svých souborů především odfrknout. Ale švy jednotlivých nápadů připomínají samoúčelnou koláž slepovanou upocenými a nejistými končetinami. Hraje se především na tesknější zádumčivější notu, ale pro udržení rovnováhy se stejně velká tíha klade i na melodickou misku vah.

Naprosto nepochopitelný je fakt, že si tak zkušení borci nepohlídali konečné technické zpracování alba. Už první dotek se skladbou „Howl“ je krajně nepříjemný. Zvuk poplatný dnešní době se na nebohého posluchače sype jako roztříštěná drásající padrť. Rozličná reprodukční technika a bezztrátové formáty nepomáhají a nepobírají tu hrůzu, natož mysl posluchačovu. Hudba je zbita a snaha tento neduh překonat naprosto hatí posluchačský dojem. Ten snad mohou zasytit tklivé čisté tóny pěveckého rejstříku a vzletné plačtivé melodie, zatloukané pohříchu obyčejným murmurem. Když už se neví kudy kam, skladba zpomalí třeba do vod Black Sabbath nebo do progrockových sedmdesátek, aby se následně nesmyslně zvrtla do deathmetalové sypanice nebo najazzlé saxofonové etudy. Slunovraty melodií působí kolovrátkovitě a nudně, byť uznávám, že v prvopočátku mají potenciál, sílu a moc zaujmout a dostat mě na stranu pozitivního vnímání současné tvorby Barren Earth.

Další faktor, který dosti maří dojem z nahrávky, je zatažení zpěvu hodně pod marast nástrojů, které stejně nenabízejí nic převratného. Zpěvák chvílemi naprosto tone ve stínech nástrojů a ani v čistých pasážích mu není dovoleno vévodit, byť na to vlastní permanentku. Jakmile se soubor zadumá a doomově rozkročí, nahrávka získává jiný rozměr a stává se poslouchatelnou. Nakonec i spojení doomových, melancholicky melodických a deathmetalových prvků začíná dostávat formu a hloubku, která chvílemi baví.

Nedůkladně a bez rozvahy se Barren Earth pouštějí do rozsáhlých epických děl hraničících s nudou a šedí. Z nudných několikaminutových preludování vedoucích odnikud nikam jsem vyrostl pradávno a hlubší umělecký záměr rovnou vylučuji. Pokud nemáte co říci, tak zdlouhavé opakování otřepaných motivů vyvolá ztrátu pozornosti posluchačského okolí. Mnohdy některé segmenty působí dokonce až nečekaně špatně a nemám s nimi slitování. Doomové mokřady se převážně jen načrtávají do mapy, ale nemáte šanci vychutnat jejich skutečnou tíživou hloubku, neb průvodce, byť na první pohled znalý terénu, nectí skutečnou sílu útvaru a nedokáže odhalit ani zlomek jeho zkrytých krás.

Rozmělnění a zmar - to jsou hlavní synonyma, kterými je možné hudbu Barren Earth v roce 2015 označit. V okamžiku kdy se hudebníci vymaní ze snahy urvat melodiemi okovy z bran hitparád, uvolní se a začnou být vážnější a zasmušilejší, dostavuje se určitý stupeň uvěřitelnosti a dobrý pocit ze servírovaných emocí. To však netrvá dlouho a rozvláčná druhá polovina alba s časově nadměrnými mastodonty zatlouká hřeby do rakve zájmu o tuto nahrávku.