Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jdeme se krátce podívat na druhého ze tří pohrobků, jenž se nám povaluje v redakci a který navazuje na taiwanské kolegy Bazöoka. Pánové z asijského ostrova prošli minule stříhací procedurou ve stavu zcela holohlavém – nenechal jsem na nich ani chlup a buďme rádi, že odpočívají dostatečně daleko. Dnešní parta je ze Švýcarska a když tak poslouchám těch jedenácte skladeb, přijde mi celkem škoda, že jsme se k recenzi nedostali dříve a chtě nechtě, sypu si popel na hlavu...

Možného zájemce snad odradil obal, který v mnoha jiných případech prodává, ale být zaujat tímto grafickým dílem, není úkol jednoduchý, ta práce se prostě nepovedla. Podivné, laciné a snad i groteskní, jiná slova mě nenapadla a nemám víc, co bych k tomu dodal. Podobně odrazujícím dojmem působí i přiložená promo fotka, na které pózuje čtveřice mladíků v riflovkách a kožené bundě, s kšiltem čepice pokaždé na jinou světovou stranu, a tak vás hned napadne cosi o partě vesnických chasníků, kteří si po večerech přehrávají svoje oblíbené drsné kapely a sní o budoucnosti velkých rockových hvězd. O to překvapivěji pak působí to, že hudba vylisovaná do stříbrných drážek kompaktního disku a označená jako „old school thrash metal“, není vůbec špatná. A když už jsme u těch promo slibů, pojměme si dnešní recenzi jako takovou polemiku mezi slibně znějícími hesly a realitou hudebního nosiče.

„very good and independent songs“

Velmi dobré a nezávislé (nejspíš ve smyslu původní) skladby je první ze čtyř nástrah. To, jestli jsou skladby dobré, v podstatě vyplyne až na konci odstavce, začněme proto oním „independent“. Album uvádí skladba „Thrash maniacs“, která už svým názvem napovídá, s jakými nadšenci máme co do činění. Inspirování a zamilovaní do svých velkých hvězd, neváhají převzít vše, co převzít lze a již zmíněným prvním songem vzdávají čest velikánům žánru Slayer. Přímočarost skladby s ostře vytaženými kytarami a rychlým klopotem bicích vás usadí do židle a do úst se vám vkrade otázka „co to sakra je?“ doprovázená úsměvem z kategorie milých, nikoliv ironických. Ono to těm klukům totiž výborně šlape a není divu, že kromě zmíněných Slayer se rozpomenete na Metallicu, když ještě táhla káru thrash metalu. V podobně svižném tempu se odehraje i třetí „Running alone“ nebo devátá „Beggars right“, opět jasně nalinkovaná záležitost strhávající svou upřímnou snahou vrátit čas o patnáct dvacet let zpátky. Stejně tak dobře, ovšem tentokrát v klidném střednětempém pochoďáku, šlape i třetí „Headbangers“ a ve značné míře i zbytek desky. Nicméně nejen thrash byl zdrojem inspirace pro tyto jedlíky ementálu, ve svých výletech se ponořili ještě hlouběji a se svěžím závanem vypouští klasický heavy metal 80. let (a v poslední „Defenders“ i speed metal „made by tykve“), ať už jej najdete v sedmé „Stalingrad“ či v jiných skladbách, které vám třeba připomenou Judas Priest té doby, nebo i jiné party, které mají v mém přehrávači vymezeno jen velmi málo prostoru.

A tak nám nezbývá, než se vrátit na začátek a položit si otázku, jestli máme opravdu co dočinění s „independent“ skladbami a jestli jsou dobré? První odpovědí je jednoznačné „ne“ doprovázené oním milým úsměvem, protože i když je z Underdogs cítit na dálku nikoliv inspirace, ale přímo opisování u velkých jmen, výsledek se tváří v těchto mezích poměrně slušně. Takže dobré songy s odřenýma ušima ano.

„very good and young musicans, which you can idolize“

Velmi dobří a mladí muzikanti, které si zamilujete. Tak mladí jsou, od roku jejich narození, který se pohybuje různě mezi léty 1987 až 1990, si to spočítáte sami. Stejně tak hráčské umění jim není cizí, dokážou kočírovat rychle pádící spřežení stejně bravurně, jako se vytasit s nikoliv špatným kytarovým sólem („Running alone“ a „Beggards rights“). Už ne tak slavně se tváří kompoziční stránka materiálu, která občas utíká k nudně se opakujícím motivům („Wings of a damon“) a s přibývajícími poslechy možná dojdete k tomu, že deska jako celek je udělaná z jedné vody na čisto. Naopak poměrně dobře obstává vokál Silavna Etzenspergera, který se do vypjatějších poloh zavánějících průšvihem pouští snad jen v „T.F.F.M.“, ale jinak svá slova razantně odštěkává světu a tenhle projev mu bezesporu sluší. Hudební pojetí tedy ucházející, jen si nejsem moc jistý s tím „idolize“, snad vkus jiných nepohrdne.

„catchy cover“

Chytlavý či přitažlivý obal. Tuhle otázku jsem tu už řešil v úvodních odstavcích a jak už z nich vyplynulo, nic přitažlivého mě na obalu tohoto alba nepřijde. Posledním promo slibem je heslo „!!!live-Killer!!!“  a uvádím jej pouze pro úplnost. Živé zabijáctví není otázkou pro recenzi alba a hlavně jsem teda na koncertě Battalion nebyl. Posoudit musí jiní.