Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Deset let fungující kapela When Icarus Falls dofungovala i na Echoes, kde v redakčním koši na prádlo přistála jejich aktuální, čtvrtá nahrávka Resilience. A že prý post-metal. Takže Jirka, protože on post-metal může.

Letmý pohled na promo fotky vzbuzuje dojmy jako hromady letmých pohledů před ním, které směřovaly k promo fotkám kapel žánrově stejně vymezených. První dojem prý jde udělat jen jednou... uf. Obálka zase trochu připomíná starší Obsidian Kingdom, když máte trochu fantazie nebo pár piv v krvi. Ale to je jedno.

Pět skladeb dosahuje ve třech případech slušných hracích délek, což se v rámci žánru sluší, ale současně vzbuzuje otázky a očekávaní. Nicméně WIF se na začátek ukazují jako kapela schopná a zkušená, která hned v otevíracím, téměř 11 minut dlouhém songu umným způsobem hraje na city všem posluchačům, kterým podobná produkce lechtá chmýří pod nosem. One Last Stand v sobě nese hodně napětí, šetří s jeho ventilací a v celé své délce vytváří dojem nikoliv majestátní, ale o to působivější. Skladba vůbec není o střídání kytarového počasí, ale hlavně o udržování lehkého nátlaku a skrytého pnutí ... a sám sobě musím přiznat, že právě to se mi na ní líbí nejvíc.

První akordy následné Into the Storm s sebou ale nesou i první ukázku toho, odkudže vanou inspirační větry. Z počátečních klidných vod The Ocean se pozvolna přechází k rytmickým kopiím Cult of Luna (samozřejmě Vertikal) a je to hlavně tohle jméno, které vás v průběhu dalšího poslechu bude napadat nejčastěji. Třeba i barvou vokálu v závěru zmíněné skladby. Prakticky stejný scénář si připravte i pro poslech The Lighthouse, v níž se pouze jiným odstínem přebarvuje jinak stejná konstrukce, dávno ukovaná zmíněnými dvěma velikány. A někde tady se začínalo lámat moje počáteční zaujetí...

Nerad bych ale redukoval recenzi na prosté konstatování toho, že WIF kopírují moje oblíbence někdy až nestydatě, protože v některých momentech si jejich tvorbu docela užívám. Vystavění prostoru v úvodu titulní skladby je moc fajn, líbí se mi vytažení a drnčivý zvuk baskytary tamtéž a nemám vůbec nic proti lehkému nádechu emo coru ve vokálních partech (druhá půle The Lighthouse, případně závěrečná skladba). Trochu - a opravdu jen trochu - mi to připomíná tuzemské Esazlesa. Vedle toho bych mnohé čistě instrumentální pasáže zase vokálem obohatil (třeba právě titulní song), protože mi to takhle přijde jako promarněná šance.

Deska jako taková se nahrávala ve Švýcarsku, ale pro mix a master si kapela dojela do Švédska za Magnusem Lindbergem, který dělal třeba .... třeba Cult of Luna. Což tak nějak nepřekvapuje. Takže ano - zvuk je dnešní, zní tak, jak byste očekávali, že má znít, ale nic víc si z něj neodnesete. Rozhodně to není málo, ale ve výsledku to jen podtrhuje dojem nepůvodnosti a přílišné zakoukanosti kapely do jejích idolů. A to je i přes nespornou šikovnost největší problém téhle desky.