Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Navažme hned na verdikt výše. Těm posledním bude imponovat, prostřední část publika se s ní pokusí poprat a staří ctitelé starých tradic kapelu odvrhnou. To je nejspíš každému jasné. Kam se kdo hodlá zařadit, je čistě na něm. Jisté je jedno - svět se kvůli tomu nezboří a vliv na porodnost matek to mít taky nebude, vždyť jde jen o hudbu jedné (velmi dobré) kapely. Ono I Loved You at Your Darkest nebude zdaleka tím prvním albem, kdy proti sobě půjdou fanoušci, aby si prosadili tu svou pravdu v rámci současného postavení kapely. S Behemoth se tahle čím dál snadněji identifikovatelná pře už nějaký ten rok táhne. Ke kapelám, které se prosadili, něco dokázali a po předchozím úniku z undergroundového vakua platí za velké, to zkrátka patří. A k těm dobrým, mezi které stále Behemoth řadím, to patří dvojnásob.

Nergal je chytrý a má moc dobře vymyšlené, kudy se s kapelou vydat a jak její možnosti posouvat, jak s tímto posouváním nakládat a jak jej následně vybarvit posluchači. A jestli je tohle "dál" synonymem pro blíž mainstreamu, nebo tento další krok vidí lidé nějak jinak, je znovu na konkrétním způsobu uvažování a vnímání tvorby Behemoth. Někdo v nich vidí vyspělé muzikanty, někdo vyspělé obchodníky, ten další zase pozéry a nebo zaryté satanisty, kterým bylo v death / blackovém prostředí tak těsno, že to chtělo povolit napevno stáhnutá roucha a pořádně se rozkročit. Minimálně pro příjemnější pohyb. A ten I Loved You at Your Darkest bezezbytku zaručuje. Že to bude na bázi popíchnutí a že to bude bolet mnohé další oddané, to je bohužel pro ně pravda. Ono už slovo Loved hned v názvu desky působí poněkud nepatřičně a je v něm pěkný kus provokace. Tak pojďme milovat tu dnešní temnotu Behemoth, nebo se o to aspoň pokusme.

Novinka si sebou nese břímě okázalé epiky, která je velmi lehce vstřebatelná a zaměřená na širší publikum. Můžeme tomu říkat vývoj, stejně jako to můžeme nazývat přílišnou otevřeností. Vpravo nahoře použitý termín dark / black beru jako vypovídající současné hudební tváři kapely. Skutečně extrémní skladby lze ukázat třemi prsty jedné ruky. Jako nejchytlavější a v podstatě určující směr alba, vidím věc Ecclesia Diabolica Catholica, která budí dojem velmi ostré záležitosti, ale uvnitř ní najdeme jak smyslné chorály, tak celkově volnější ruku, jejíž nataženou dlaň ostatní skladby bez odporu využijí. Některé z nich se utápí v orchestrálním patosu (Bartzabel je fakt slabá věc), dalším naopak volnější stisk a ne tak agresivní tvář natočená směrem k nebesům sluší. I Loved You at Your Darkest se velmi dobře a snadno poslouchá. Možná až příliš snadno. Za sebe mohu říci, že první týden jsem jej sjížděl několikrát denně a přišlo mi to naprosto přirozené. Byl jsem od začátku plný pochopení a dá se říci, že jsem si tuhle jejich temnotu dokonale užíval. Jakkoliv bylo od začátku jasné, že není všechno v pořádku. V dalších dnech už to bylo horší. Vše se po pár posleších stalo až příliš jasným a přehledným. Nic nemohlo překvapit a poodhalit druhou tvář alba. Tu skrytou. Žádnou takovou totiž I Loved You at Your Darkest nedisponuje.

Behemoth umí v rámci svých kompozic skvěle pracovat s atmosférou, ať už jde o jemné nuance spuštěné během skladeb, nebo schopnost vygradovat do kopru poslané dojmy, kdy sama atmosféra nestačí a srdce bojovníka s nebem pláče. Práce kytar je nadále tou stěžejní, tou, která má hlavní slovo, ale tohle slovo už není zákon. V rámci atmosférické vzdušnosti mi nejednou připomenou Moonspell, kterým jsou dnes Behemoth blíž, než by se mohlo kdysi zdát. Velký prostor dostanou volnější vybrnkávačky, tma je nahrazena pološerem a kdysi dominantní postoj maximální definice zla je rázem jakousi procházkou kolem gotických ruin, ze kterých lze sledovat dění kolem, ale se skutečnou zlobou a vztekem to má společného jen málo. I když se Nergal stále zalyká a sípe, co mu hrdlo stačí. Jeho projev je stále na úrovni, doprovod však doznal znatelné změny. Když k tomu připočteme spoustu chorálů a jednoduše stavěných orchestrací (které nepřekročí únosnou mez, ale samotným provedením často donutí k odmítavému NE), máme před sebou album, které bojuje samo se svými výzvami, které se daří naplnit jen ze dvou třetin. Ta poslední budí rozpaky, protože si kapela přece jen ukrojila trochu velký krajíc. Jak na tento čin byla skutečně připravena, na to odpoví až budoucnost.

Nedá se říci, že bych byl novinkou zklamán. To vůbec ne. Docela rád se nechávám vlákávat do míst, kde to smrdí kýčem a manipulací s vlastním duchem. Asi jednoduše proto, že jsem zvídavý a nemám za to, že jsem v přítomnosti něčeho, co by mělo ukazovat na osobní, ani muzikantský nevkus. Behemoth nejsou za hranou, ale vylezli na hradby a mají tendenci sejít mezi běžný lid. Jejich trůn nestojí na pevných základech, kde jste jej po mnoho let mohli najít. Nerozpadl se, ani se nerozpynul, jen ho najdeme jinde. A ačkoliv k tomu mocná prezentace a mediální masáž může svádět, nechme řeči o trůnu psovi = bohu a jeho slepým následovníkům. Je to přece jenom hodně divadlo a jen trochu pravda. Každý dobře ví, že je tu mladá krev, která si velí po svém a nepotřebuje k tomu lano shůry. Jsou tu Outre, jsou tu Aosoth, jsou tu mnozí další, kterým není studený pud zlovůle proti srsti a jsou schopní velkých věcí, které zastíní i legendu.

Behemoth nestagnují ve svém hudebním rozhledu, a už vůbec ne jako specifická kapela schopná reagovat na vývoj, ale její počínání vyvolává spoustu logických otazníků, zda je tohle počínání správné a zda už není za hranou. Můj pohled je následující. Behemoth nahráli nadprůměrné album, které ovšem bude v ohledu na dosavadní diskografii souboru spíš na jeho chvostu. Jednoduše proto, že se neubránilo laciným momentům, které kapele tohoto jména nesluší. Zdobí jej otevřenost, ale ta nebyla úplně ukočírovaná a místy přerostla v místa, kde její přítomnost nemá co dělat. I tak lze tuhle jejich temnotu milovat. A taky nenávidět, samozřejmě. Behemoth otevřeli novou bránu svého chrámu a odvážně do ní nakročili. Jak to bude dál, je ve hvězdách.