Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Belphegor - Blood Magic Necromance

BelphegorBlood Magic Necromance

Sorgh6.8.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Zanedlouho se na trhu objeví od brusu nové dílko rakouských bezvěrců Belphegor. Pro rámcovou představu, co lze čekat a jak se tato kapela vyvíjí, by mohlo posloužit ohlédnutí za jejich tři roky starou fošnou. Už na ní se projevil neblahý vliv stáří.

Jak léta pádí, věrnost a původní kabát získávají na ceně. To platí obecně. Medaili za výdrž by si zasloužila spousta hudebních těles, stejně tak jako je třeba plít na mnohé jiné, které tyjí z trendů a obracejí své usoplené frňáky vždy po větru vezdejším. Do skupiny první a té honorované lze beze vší pochynosti zařadit rakouskou stálici přísahající na černý župan, Belphegor.


Letité a stále uvěřitelně bestiální duo HelmuthSerpenth si udržuje laťku tam, kde byla nastavena v minulých a ne zcela jasných dobách. Hlavní pozornost je upřena ke kříži a jeho nejbližšímu okolí, neboť pokud se zamyslíme nad pořekadlem o svícnu, pod kterým bývá největší tma, tak logicky pod krucifixem se budou pohybovat ti největší neznabozi a kacíři. Tady obraťme list, nebo lépe kříž a mrknem se na věc.

 

Kontury jednotlivých alb z dílny Belphegor jsou kolorovány jasnou aureolou blackové syrovosti s výrazným základem deathu. Velmi slušivě upředený mix většinou nehrotí ani jednu polohu do krajnosti. Tak jsou obecně známí a v jistých kruzích populární. Zatím poslední deska z roku 2011 nazvaná Blood Magic Necromance už stihla vyzrát a názory na ni se  ustálily. Nedošlo k žádnému obratu ve víře, černá zůstává černou, ale podrobnější rozbor mi odhalil několik šedivých proužků, jež i spanilé brunetce potvrdí neúprosně běžící čas. Nemusí být ale vždy na obtíž, v tomto případě a na určitých místech sluší, přidávají na vážnosti a rozšiřují škálu pocitů doteď ne zcela obvyklých.


Pro mnohé můžou být vítaným zpestřením oproti dobám minulým pasáže dýchající romantikou a jemností. Je jich sice jako šafránu, ale v případě Belphegor je i to úkrok stranou z koryta kanalizace k rozmilému pramínku ve stráni. Jde o nevšední prvek doteď chybějící. Těžko říct, kde se ta potřeba pohladit vzala, na předcházejícím turné k albu Walpurgis Rites jsem ve tvářích neviděl nic než zhnusení a tupou lačnost po krvi. Možná za to mohou poslední Vánoce. Zima už není co bývala, sníh aby člověk mrazil dětem v ledničce, a tak alespoň mír šířený v písních může zachovat zbytky atmosféry, kterou si matně pamatujeme z dětství. Belphegor v žádném případě nezačali skládat koledy, to snad ani neumí, ale tak nějak po svém trošku umírnili věčnou zlobu.

Nicméně zpočátku těmto jevům nic nenasvědčuje. Úvodní kus In Blood – Devour This Sanctity není dle dobrých zvyků uveden stylovým intrem, ale okamžitě je nasednuto na prchajícího papeže. Tomu se jen kouří za patama a mě si získává stará a dobrá práce, kdy každý koná, co má a všichni dohromady uděláme moc. První záchvěvy dezertujících myšlenek přichází se skladbou Rise To Fall And Fall To Rise. Tady je ve hřbitovním kvítí zaseto i několik sympatických rockových semínek, která s drzostí sobě vlastní raší čile směrem od nebožtíka vzhůru. Píseň má zatěžkaný, střednětempý, ale chytlavý refrén. Ano, rebelie ještě nedostala plný prostor k realizaci, je stále tlumena tabletami vália, ale už se rozostřeně rozhlíží po bitevním poli.


Kráčím dál přes rozházené listy nekromantických zaříkadel a zatím nic mě tolik nezasáhlo jako první dva kusy. Pohybujeme se ve stejných brázdách jako již tolikrát, mnohonásobně rozoraných, že jen stěží mohou překvapit. I když pluh byl jistě prvotřídní výroby. Snad jen místy jako perly nalézám netypické, akustické brnkačky, které spíš jen dokončují myšlenky, než že by byly vůdčím motivem. Ale jsou nepřeslechnutelné. Připomínají mi podobné strunné hrátky, jaké užili Moonspell na desce The Antidote.


Pozastavuji se až u šesté Impaled Upon The Tongue Of Sathan. Tuc tuc tuc tuc buší rytmicky kastróly a já se ošívám, jak by nohy tančily. Tohle je super kvapík, sice jednoduchý, ale právě ta jednoduchost je animální, atakuje mé pudy lačné pohybu. Jen zdolat několik vcelku nezáživných pasáží a rozeběhnout se koridorem vstříc aréně s Minotaurem. Ten song má energii hopsinkové šťávy. Poté až do konce už jen nechávám kvasit ta nejlepší sousta, která můj zažívací trakt vybudila k nevšedním projevům. Zbývající čas je naplněn už jen známou „vatou“, kterou si občas rád poslechnu, ale jež nemá sílu mě podruhé zvednout ze sofa.

Belphegor se na Blood Magic Necromance vybudili k zajímavým experimentům, které možná znamenají určitou fázi stárnutí. Hlavně že zůstávají věrni svému stylu, jako jedni z mála pro mě představují jistotu ve velmi rozmlžené době. Sice radši sáhnu po jejich starších albech, kde vždy najdu přesně to, co hledám, ale tahle deska není do koše. Ty skromné úlety bych nebral jako hrozbu, že se jejich kompas zblázní cizím magnetismem, ale jako osvěžující krůpěje na chladném půllitru, kde rozkládají světlo do širokého spektra barev. Jak to ale půjde dál, je silně nejisté.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky