Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dokázal jsem překvapit sám sebe zjištěním, že minulou recenzi na poslední Anaal Nathrakh jsem psal také já. Jsou to sice pouhé dva roky, ale za ten čas jsem to stihl smazat z paměti. To proto, že se mi kapela dost odcizila. Svého času jsem je až nekriticky obdivoval a každou novinku hltal v celé své kráse. Pak ale přišel zlom v podobě Desideratum a s ním moment, který mi začal skupinu oddalovat. Proto jsem se vlastně dlouhou dobu zdráhal k tomu, abych o aktuálně poslední desce A New Kind Of Horror cokoliv napsal.

To prozření přišlo samovolně, prostě jednou nadešla na jejich muziku chuť a vědomí, že novinku jsem ještě neslyšel, přineslo i určitou zvědavost. No a hned mě vlastně dostali díky skladbě Obscene As Cancer, kde se vrývá do těla melodický refrén s čistým vokálem, což je efekt, který u téhle bandy zbožňuji již od dob Domine Non Es Dignus. Vlastně mě ta povaha nové desky trochu vrátila do dob kolem roku 2009. Hlavně za to můžou asi ty výrazné refrény, syrovější charakter a méně moderních vlivů. I když i s těmi musíme počítat, neboť onen djentový strunný odér tu čpí a někde pod povrchem to furt vře. To se dá v tom lomozu objevit asi jen ve sluchátkách, pokud vám ten vagon neustřelí palici. Tím mám na mysli vražedné tempo, které deska vysílá, a nepříčetnou rázovitost vokálu. Díky industriálním podkresům se dere na povrch i něco z elektroniky, ovšem její podoba už je mnohem krotší a spíše ozvláštňuje několik momentů. Sem tam mám stejně dojem, jakoby tu někde smrděl Igorrr.

Z takového zevrubného a poměrně chaotického dojmu bych desku zařadil mezi Vanitas a Desideratum. Svým charakterem, zvukem i stylizací mi tam prostě sedí nejvíce. Je to od každého trochu a v takové akorátní míře. Jediné, co přečnívá přes všechno, je ultimátní rychlost, které se však Anaal Nathrakh nikdy nebránili. Lze v minulosti vystopovat pár volnějších songů, ale po těch dnes není ani památky. Obecně se však dostavila střídmost v užití modernějších vlivů (elektronika, djent apod.) a podařil se dobrý kompromis v navázání na starší tvorbu (čisté vokály, nepříčetný řev). Možná i kvůli tomu jsem si ke kapele našel opět cestu a jsem v celkovém pohledu na desku shovívavější.

Sice hovořím o jakémsi kompromisu, a tudíž snad zdravé vyváženosti, přesto se nemohu zbavit rýpavého pocitu, že některé pasáže a struktury skladeb jsou už na mě moc. Jde především o metalcoreové vlivy, které jsou zkrátka dobře rozpoznatelné i v takovém bordelu, který tahle kapela hraje už roky. Když se pak podívám na hostovačky, uvidím tam v sedmé skladbě jméno Brandan Schieppati, kterého neznám a po rozkliknutí archivů se objeví, že je to pěvec kapely Bleeding Through, která hraje… metalcore. Asi jsem moc zatrpklý na příjímání nových žánrů, ale tenhle mi nikdy nepřišel zvlášť výživný a především jej shledávám snadno vyčerpatelným. Nicméně Anaal Nathrakh boří hranice všude možně, přeci jen dokázali do sebe nandat black, grind a čisté vokály. A možná to je ta chvíle, kdy si uvědomím, že to není zas takový prohřešek proti skalnímu fandovi a celé to stejně dojím, jako když jsem kdysi jako děcko trucoval v jídelně mateřské školky.

Ve výsledku ta půlhodinka o deseti skladbách uteče jak voda, takže se brzy vše rozplyne v ticho. Takové násilí by o další půlhodinu delší už nemuselo být tak dobře stravitelné. A pokud má někdo pořád málo, sáhne po dalším albu. Záměrně neříkám po dalším poslechu téhož, neboť to mi u novinky moc nešlo, spíše jsem vždycky zalovil po minulých deskách.

I přes jednoznačná nadšení a radost z toho, že jsem si cestu k Anaal Nathrakh opět našel, předložím v hodnocení opatrnou sedmičku. Trochu podezřívavosti si furt schovávám a taky ty pozitivní dojmy svádím na jednoduše dlouhý odstup v poslechu jejich tvorby, kterou po tom čase vnímám mnohem jiným úhlem. Někdy ten čas je potřeba.