Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Věřím tomu, že smrt může být v některých případech osvěžující. Samozřejmě málokdy půjde o vlastní skon, lepší je sledovat zkázu úhlavního soka nebo břitké tchyně. Ale postupné umírání, které na své poslední desce předvádí Belphegor, je mučivá tyrana, která není hodna jejich jména.

Na předchozím materiálu jsem k mírnému rozvolnění sevřené zloby přistupoval tolerantně jako k osvěžujícímu vánku, který profoukne zaprděné záclony a zase zmizí. Koneckonců to vůbec neznělo špatně, větší melodičnost nabídla nový pohled do tváří zarputilých démonů. To ještě dokázali udržet jakous-takous míru v použití nových ingrediencí a i když tendence jejich vývoje pomalu nabírala kurz směrem dolů, dalo se to skousnout. Určitě už tehdy docházelo k odpadávání ortodoxních fandů, ale to se stává celé řadě kapel během let jejich vývoje a nemusí to být trvalé. Nynější počin jde v rozvolnění stylu ještě dál a potvrzuje, že Belphegor postupně ztrácí tah na bránu, a že si spíš chtějí zakopat bago v kruhu.

Doba těch nejlepších seků ještě není schována v prachu minulosti, vzpomínky ještě nestihly vyblednout a občas varovně zvedají prst v obavě, aby se dosažená pověst lehkovážně neředila. Občas to pomůže a v místech, kde se kapela  soustředí a s obavou malých nezbedů bojácně obrací zraky zpět,  se dočkáme toho správného rouhání a upřímně zlé aury. K těmto silným stránkám lze určitě zařadit kusy jako Black Winget Torment nebo Legions Of Destruction. Druhá jmenovaná je bez nadsázky hrubozrným představitelem toho nejlepšího z dílny Belphegor. Členitá a surová skladba jako doprovod pádících legií má sílu vyděsit zabarikádovaný klášter do posledního novice a naplnit jejich srdce průjmem beznaděje. Funkci otvíráku se ctí plní skladba Gasmask Terror, která jako dřevěná pavéza kryje slabší obranu za svými zády. Silné momenty se stále dají nalézt. Tím víc nás, zcela nepřipravené, zasáhne následující a většinová bezradnost.

Vypadá to, že Belphegor jsou s kondicí na štíru. Možná za tu uvadlost může příliš dlouhý řetěz, který je poutá ke stáji Nuclear Blast a jenž jim dovoluje neomezenou konzumaci piva bez trochy disciplíny. Pak nepomohou žádné laciné triky, jako když se do ještě zdravého jádra implantují  kýčovité a rádoby děsivé pasáže, které spíš celou věc zlehčují a místo strachu vyloudí pobavený úsměv. Je to podobná bolest jako u nedávno propíraných Darkside, kde se taky všude cpaly dámské výkřiky a šepotání ve snaze navýšit dramatičnost. Krom tohoto neblahého jevu se často ubírá plyn a slušně rozjetá skladba nečekaně ztrácí energii, zpomaluje a větrá jako opuštěné pivo. To je bolest třeba titulní Conjuring The Death, která by bez podobných zbytečností mohla být celkem dobrou skladbou. Ale není to jen o tzv. vyměknutí. V konečném součtu postrádám pocit upřímného díla, které se zrodilo ze spontánních pramenů múzy a místo něj nám kapela posílá další produkt, který se pěkně naplánoval, vyrobil a dodal na trh. Kouzlo a překvapení žádné.

Z celkového pohledu se album usadilo na hranici průměru, slaboduchým záchvatům se ještě nepodařilo obsadit většinu pole, ale poslední vývoj se mi pranic nelíbí a jen s nejvyššími obavami  hledím k budoucím horizontům.