Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

K holandským blekošům Fluisteraars jsem přičichl díky povedené loňské desce Bloem. Nejsem ani tak překvapený, že duo Mollema - Koops prakticky ihned po jejím vydání aktivovalo své tvůrčí schopnosti a už na jaře 2020 ukončilo svou další práci ve studiu. Novinka s poněkud těžko přežvýkatelným názvem Gegrepen door de geest der zielsontluiking se tedy dere ven pouhý rok a půl po vydání Bloem, i když byla (stejně jako Bloem) nahrána podstatně dříve. Takový je u Fluisteraars na vejminku, kde koruny stromů zdobí pár smyček, zkrátka proces.

Loňské pobíhání po louce bylo black metalem, co hladí duši. Dnes naši duši navštěvují lesní démoni. I přes klasickou atmosféričnost a schopnost vydat se po emoční stránce, je novinka nastavena víc do módu zlo a duchařina. Gegrepen door de geest der zielsontluiking je mysteriózním black metalem z lesa, blair witch kovařinou pro samotáře a neúspěšné výletníky, jimž činí problém vymotat se z lesního labyrintu. Jsme v prostředí, kde stromy dýchají magií, příroda si nás bere do svého područí a nechává nás řádně vycukat. Zapovězena je společnost těch, kdo vychází z domu jen jako součást davu. Tohle je místo pro romantické zhýralce, jež o samotě hledají sílu mezi stromy. Možná na dohled městu, ale jinak navěky ztraceni ve své hlavě.

Rozdíl oproti předchozímu počinu je tedy především ve větší divokosti nového alba. Fluisteraars to uměli neskutečně nasypat už na Bloem, ale tam to bylo přece jen víc o melancholii a náladovosti, která tu temnotu kolem vydatně ředila. Bylo tam víc květnatých ploch, opravdové krásy. Když se vysypal uhlák, tak rovnou na záhon a člověk se aspoň na chvíli zahleděl do své zahrádky a zapomněl na to být rudý vzteky. Novinku pohání tři dlouhé kompozice, v nichž hraje prim mystika a útočný black. Atmosfér a nálad je méně a když už se má skladba pochlubit něčím méně obvyklým, zasedne se u ohně a vyvolávají se duše mrtvých. Ve jménu experimentů se strunami, s bubínky, s tím co je v lesním království zrovna po ruce. Je slyšet, jak ve větvích cinká zavěšená zvonkohra a po chvilce je dost pravděpodobné, že je tam nahoře i něco dalšího. Něco, co není úplně z tohoto světa.

Právě tyhle experimenty a tempové změny jsou kořením alba. Fluisteraars u nich nezní blbě a držíc se hesla "no keyboards were used on this record" propadají během své temné seance pozoruhodným zvukovým kolapsům. Jako by rozehrávali svůj rituál, budili stíny kolem sebe a skrze hudbu k nim promlouvali. A aby se pak po těchto intermezzech vrátili zpět k hysterii a nechali ve svých hrobech znovu zuřit oheň (Brand woedt in mijn graf).

Fluisteraars nahráli další kvalitní album, které umí zacloumat s emocemi každého do přírody vyhnaného blekoše. To spojení atmosféričnosti s primitivními pudy je opravdu vzorné. Podobně tématicky zpracované nahrávky mi přišly vždycky zajímavé - vzpomenu třeba Skagos, nebo klidně i takové Alda. Fluisteraars se povedlo zachytit náladu soumraku podzimní přírody a je třeba být ostražitý. Zřejmě na to šli přímo od lesa.