Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Beyond Mortal Dreams - Devastation Hymns (EP)

Beyond Mortal DreamsDevastation Hymns (EP)

Garmfrost19.8.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Beyond Mortal Dreams se na Devastation Hymns obrací směrem k mohutné brutalitě a krutosti.

Při poslechu nahrávek Beyond Mortal Dreams mě často napadají noční můry, slétají se na mě děsové, brutální tlaky mi drtí hlavu. Jejich dílo je bez debat surově zničující a těžkotonážní. Ještě něco vás napadne? Ještě chybí vypíchnutí atmosféčirnosti a jisté éteričnosti. Myslíte, že jsem se zbláznil? Schválně se pořádně ponořte do jejich poslední dlouhohrající nahrávky Abomination of the Flames, která všechno vyjmenované nabízí. Dle dostupných informací a rozhovorů se kapela s aktuálním EP Devastation Hymns chce vrátit, respektive obrátit čelem k prvním počinům. Tedy směrem k většímu barbarství a surovosti. A pod to se klidně podepíšu.

 

Ještě než se pustím do muziky, na chvilku se zastavím u obalu, který pro kapelu vytvořil šéf vydávajícího labelu Lavadome, Jan Fastner. Jedná se o naprosto odlišný styl grafické práce oproti minulosti. Tam, kde se líbivě převalovaly Cthulhu příšery v krvavých odstínech, se před námi přísně tyčí zhmotnělý chrám. Zle vyhlížející vysoké polidštěné věže si nás prohlížejí a nevypadá to, že by se chtěly mazlit. Alespoň takto obal vnímám já, a těmito pocity se nechávám vést při poslechu Devastation Hymns. Po zvukové stránce se mnoho nezměnilo. Kapela je věrná Against the Grain Studio a dá se říct, že má zvuk podobnou barvu jako předchozí počiny. Všudypřítomné stěžejní zvukové prvky krásně propojují diskografii kapely. To se cení. Zvuk je hutný, tvrdý i prostorný. Díky němu album zní lahodně a zároveň řádně surově, aby lákal k mocnému prožitku a rauši.

 

bmd

 

Ač je Devastation Hymns bráno jako EP, díky stopáži půl hodiny lze album brát jako regulérní řadovku. Pětici skladeb doprovází předělávka od thrashové legendy Forbidden Forbidden Evil ze stejnojmenného debutu. Tato coververze mi na albu moc nesedí. Originál je moc fajn, i jeho předělávka je v pořádku. Ostatní skladby jsou krásně konsistentní a Forbidden Evil zní navíc. A také se jedná o jedinou překážku k absolutnímu zážitku. Pravověrný zachmuřený death metal s náladou černočernou vsakuje do posluchačovy mysli, aby tam řádil. Oceňuji citlivou práci s kořeny stylu, kdy stará škola rozeznívá každý tón nahrávky.

 

Beyond Mortal Dreams si však nevystačí s oprašováním zašlé slávy. Vnímám, že to tak možná i chtěli, avšak jistou progresí a osobitostí přetransformovali dobře známé postupy do evolučního vývoje stylu i sebe samých. Miluju předěl mezi prvním zásekem Arachnivore a Tormenting the Iniquitous. Zběsilé sypanice příjemně tlačí na pilu. Kapela ráda sype a ještě raději nechává vybuchovat vulkán. Ale také se nebojí středních a stále zuřivých houpanic s parádní rytmickou prací. Do všeho neustále pouští zběsilá sóla jedno za druhým. Milovník death metalu v jeho temné podstatě musí naříkat nadšeným vzrušením. Obzvláště spokojeně mlaskám při vokálních kreacích mistra Doomsayera, který se noří do propastných hloubek. Z hloubek pak často vříská jako vzteklá kočka a nutí posluchače řvát s ním.

 

Devastation Hymns obdivuju stejně jako cokoliv z pestré nabídky Beyond Mortal Dreams. Je možné, že tato divokost a surovost nového materiálu znamená, že si kapela v rámci EP dělá radost, a další full-lenght počin bude opět krapet distingovanější… Anebo ne. Je to fuk, protože dosavadní nahrávky Beyond Mortal Dreams jsou sice každá jiná, ale každá je vynikající a strhující.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky