Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na aktivity norských Airbag se mi od posledního alba Disconnected (2016) (naše recenze) jaksi nedaří zaostřit. Roztažená křídla sólové mise kytaristy Bjørna Riise hážou věru mocný stín, ale není nutno z toho mít těžkou hlavu. Riisovo sólové počínání se totiž od mateřského lůna vzdaluje jen mírně a kdyby to tak náhodou už zůstalo, připomnělo by to známý příběh, kterak se jistý anglický intelektuál rozhodl praštit s Porcupine Tree, protože to stejně byla jeho kryptosólovka. Následky lze ustát, neb srdce progrese bije dál.

Originalita Riisovy hudby mi vždy byla malinko utajená, ale přes všechny řekněme pochybnosti by mně můj archiv bez posledního alba Airbag nebo Riisovy sólovky Forever Comes to an End (2017) připadal jakýsi nedomrlý. Nálada obou nahrávek je vtahující a mnohdy se při jejich poslechu přistihnu ve stavu, kdy se skelným pohledem z okna rychlíku běžných dní vstupuji do myšlenkových sfér, které se s ordinérním životem v realitě slučují jen tak tak. Aktuální album A Storm is Coming má podobně psychedelický účinek, snad i trochu silnější a je vlastně jedno, jestli jsem po dvou letech větším snílkem já nebo autor hudby. Konečná diagnóza je LÍBÍ a na ničem jiném nezáleží.

Riis umí stavět atmosféru stejně dobře jako plážoví architekti své hrady z písku. Stavební materiál je na první pohled obyčejný; jemná drť, smíchat s vodou, uplácat a je to. Jenže místo bermud, opálených zad a sady lopatek má Riis severské chmury, zarostlou bradu a šikovné gilmourovské ručičky. Ze svého nástroje loudí táhlé zvuky a s podporou kláves buduje nadýchané plochy, které vyzývají stočit se do klubíčka a naslouchat v polobdění.

V jednom nedávném rozhovoru se Riis nechal slyšet, že “lidé mají tendence si o Norech myslet, že svou hudbu skládají v divočině v horských chatrčích, ale já mám upřímně řečeno nejvíc nápadů v metru při cestě z práce domů” (zdroj). Myslím, že to vystihl docela dobře. Z jeho hudby je cítit samota uprostřed davu. Slovy klasika “seděl jsem sám v přeplněném kupé” sice význam uniká jinam, ale i tak by se to dalo říct. Samota nemusí být odlehlá a obehnaná akry pastvin. Skrze A Storm is Coming je velmi blízko, je studená, ale zároveň přítulná a otevřená všem podzimním náladám. Album pak zní jako hudba od člověka plného jizev, který se s nimi učí žít.

Pokud by Riis mohl na novém albu něčím překvapit příznivce progu, pak by to bylo soudržností a lehkostí, s jakou staví svůj hrad z písku, jehož křehkost je zjevná s prvním vzedmutím přílivových vln.10-minutové skladby rostou pomalu a líně, ale na jejich konci dychtivě otočíte stránku. Jistě tušíte, že se tento vztah nerodí lehce, ale po letmých procházkách na sebe první francouzák nenechá čekat zas tak dlouho. Co albu hodně pomáhá, je zvuk. Nevím, jaká hodnota by se ukázala, kdyby se mu do zadku strčil příslušný DR-metr, ale ryze pocitově zní nahrávka velmi přirozeně, vzdušně a prostorově. Je tak mnohem snadnější to všechno vstřebat a nechat se unést. Daleko od pochybností, daleko od reality.