Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Norský kytarista kapely Airbag a rovněž tak pracovitý sólokapr plní redakční přehrávače s železnou pravidelností a když si tak projíždím naše texty z posledních let, vždycky jsme byli docela spokojení a vlastně nikdy vyloženě neprudili. Ať už šlo o jeho domovskou kapelu, u které snadno vystopujete vlivy Pink Floyd nebo třeba Porcupine Tree, nebo o desky podepsané pouze jeho jménem (v nichž můžete vystopovat prakticky to samé), vždycky nás dokázal zasáhnout citlivý způsob, jakým dokázal(i) zpracovat témata, která nastolili jiní. Prakticky vždy mi bylo jasné, odkud teče hlavní inspirační míza, ale vlastně nikdy mi to nevadilo natolik, abych jak Airbag nebo osamělého Riise považoval za pouhou kopii.

Na tom se ani tentokrát nic nemění a pátá sólová nahrávka Everything to Everyone by snadno mohla zaplout mezi své předchůdkyně s jednoduchým konstatováním, že poklidná plavba na lehce se vlnící hladině především kytarové pohody pokračuje do dalšího přístavu. Zkuste nejdelší skladbu Every Second Every Hour a především její druhou polovinu, zapomeňte, že něco podobného už jste slyšeli a vždycky, když se vám na mysl bude drát jméno David Gilmour, odežeňte tu myšlenku co nejdál. Funguje? Doufám že ano...

Tohle příjemné zjištění zajištěné kontinuity by mohlo být jednou a nutno říct i příjemnější částí celku, přičemž tou druhou by z mého pohledu mohla být jistá rozvláčnost, pomalost a s tím spojená nižší míra záživnosti. Většinou nejde o celé skladby, ale o jejich některé poměrně rozvláčné pasáže, v nichž mám pocit, že si Bjørn Riis pluje nějakým svým snovým vesmírem a cizí na návštěvu nijak neláká. Při prvotním naposlouchávání v autě na cestách jsem zcela upřímně nedával velkou část desky, která v mnoha místech začala dávat hlubší smysl až při soustředěném poslechu v pohodlí domova. Byl v tom pokrok a do jisté míry pochopení, ale určitě ne bezvýhradné přijetí nebo pochopení všeho.

Symbolicky lze v tomto kontextu zmínit druhou skladbu Lay Me Down, která svým hracím časem atakuje hranici dvanácti minut, ale zdaleka nenaplňuje očekávání, která by do ní vkládal fanoušek prog-rocku lačnící po aspoň trochu progové kompozici. I přes velmi citlivě vyskládané aranže, v nichž mě skoro nejvíc baví nadmíru decentní klávesové nástroje, jako celek rozhodně neuchvacuje a místy, třeba v duetu Riise s hostující zpěvačkou podmazaném akustickou kytarou, působí až triviálně. A takových míst je víc, zlí jazykové by dokonce řekli že hodně. Celý úvod následné The Siren je přesně takový, hrající na jednoduchou sentimentální notu, a když ti samí zlí jazykové budou tvrdit, že taková ta známá písnička Wish You Were Here od Pink Floyd je stejná romanťárna, nevěřte jim.

Everything to Everyone je především poměrně pomalá a vyklidněná deska, která se nenechává ničím strhnout a váží každý další krok. Asi není žádným velkým tajemstvím, že cílí na svého věrného posluchače, kterého jsem vymezil zmínkou o kapelách v prvním odstavci, mezi které bych doplnil navíc jméno Stevea Rotheryho, ale na oslovení mimo tento rámec bych to tentokrát neviděl. Na to album působí až příliš introvertně, snad až ospale, a jestli někdo hledá vzpruhu k rozproudění krve, bude se muset poohlédnout jinde.