Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Blood Red Throne - Blood Red Throne

Blood Red ThroneBlood Red Throne

Sorgh22.10.2013
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Ještě nedozrály plné dva roky ode dne, kdy norské řeznictví dalo na pult krvavou flaksu Brutalitarian Regime a už je tu další várka z nuceného výseku. Letošní jaro si tak mnoho lidí mohlo užít s tuhým stejkem v ustech. Tuhým, a nebýt koření možná i vyčichlým.

Novinkové album se ne moc nápaditě pyšní názvem mateřské kapely. Je to poslední dobou něco jako móda - když se k podobnému kroku kapela nedostala v počátcích kariéry, tak se to snaží časem napravit. Nejedno kombo tímto způsobem ohlašuje svůj slavný návrat na scénu, a tak je nyní těchto případů jako hub po dešti. To ale není případ Blood Red Throne (dále BRT), kteří už valí bez přestávky od roku 1998. S názvem alba tématicky rezonuje obal, na kterém se vypíná karmínově krvavý trůn a já se mohu jen domýšlet, kdo by si v něm chtěl posedět. Ke kávě to asi nebude úplně ono, ale za pětku bych to klidně ordinoval...

Zanechám planých myšlenek a poohlédnu se na pultík, kde se nám z talířku pomalu přestává kouřit. Plotýnka zvolna zahřívá krev, ta se postupně mísí, aby náhle vypěnila a potřísnila mi límeček. Úvodní Soulseller je podle očekávání tvrdá a úderná, z nevinně se tvářícího lůna utržená cirkula. Žádné intro, jako většinou máme naspěch, proto jen pár sekund na nádech a valíme. Stejně jako dřív, i na aktuální fošně se BRT drží letité šablony, která káže rychlé pasáže místy krotit a proložit melodickou nádivkou. To je osvědčená metoda, která funguje, nicméně nepřináší nic nového. Pro mě podobný vzorec postupně ztrácí atraktivitu. Vadí mi, když nemohu najít nějakou přidanou hodnotu, něco, čím bych se namlsal.  Takto je to "jen" řemeslo a ten hlavní důvod, proč si album přehraji, ohodnotím, ale nemám chuti se mu delší dobu věnovat.


Časem dochází k náhodným setkáním, to když mě posedne touha si vypláchnout hlavu. Z tohoto pohledu desce Blood Red Throne nic neschází a plní svůj účel. Jak bylo na začátku, tak se dál řeže stejnou pilou. Skladby se věrně drží stopy svého chlebodárce, neexperimentují a navíc plodí úsměv na líčku svými názvy - Primitive Killing Machine, Torturewhore... Zábavní park se vším všudy, tak jak má u deathu podobného ražení být. Hudbě, která mlátí kolem sebe, dominuje krutý tanec bubenických paliček. Výrazný rytmus dláždí cestu ostatním nástrojům, které se už jen mohou odrážet od solidního základu. Zpěvák Bolt se svou troškou v mlýně balancuje mezi dvěma hladinami, i když více rozvíjí hrubě nabroušený growling na úkor vysokého murmuru. Standardní výkon, silný hlas, klasika. Ani zde se nenalézá skrytý skvost.


Album Blood Red Throne je dalším nekompromisním zlodějem času, který si vaši domácnost bude chtít podmanit hned po probuzení. Jde o sílu ducha, o to, co mu kdo dovolí. Já se nedal a zasypával jej všetečnými otázkami. Po chvíli se smířil a sklonil hlavu na úroveň mých ztepilých kotníků. To už jsem viděl šediny a místy vypelichané háro, jež není na první pohled zřejmé. Inu, je to už let, co se trůn leskne nevysychající krví, ale zdroje nejsou nekonečné.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky