Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Byl to vcelku příjemný a klidný podvečer v hospůdce ve společnosti několika dobrých Poutníků. Čas utíkal jiným tempem než obvykle a i spolupijec si liboval v pohodové atmosféře vlahého večera.

Nic jsem netušil asi až do 18.30, kdy  mi byl předán materiál. Idylka končí tam, kde minulost vyvolává současníky jménem.

Aktuální tmavý digipack vyvržený loni  smrdutým chřtánem Blut Aus Nord obsahuje dva disky. Jedním jest reedice alba The Mystical Beast Of Rebellion z roku 2001, na druhém se nachází trio nových skladeb.

Obal desky je poměrně jednoduchý, stylový, trůní zde jakýsi bestiální kozel dle něhož i neznalý snadno uhodne, cože za obsah se v krabičce vyskytuje. Takže k muzice.

     Tvorba v roce 2001 byla stejně postižená a malarická jako nyní. Blackmetal hrubého ražení, na který člověk musel mít náladu a být fanouškem Blut Aus Nord. Je vsazeno na větší jednoduchost, předvídatelnost vývoje a pochopitelnost. Jak léta běží, skupina svoje dítka komplikuje a dodává jim nový rozměr.

Od prapočátku poslechu mi bylo jasné s kým mám tu čest. Nazvučení kytar a aranžmá je natolik typické, že se stalo poznávacím znamením Blut Aus Nord.

První věc mě vcelku překvapila svým poměrně primitivním průběhem. Klasický black, ovšem už nakažený tou magickou ozvěnou strun, na kterou jsme zvyklí. Ta atmosféra tu je, to se mi líbí. Je vidět, že frantíci již v plenkách měli jasnou představu jak má dílo vypadat a díky tomuto puncu je nelze zaměnit.

I ostatní skladby se nesou v podobném duchu, netřeba je rozebírat dopodrobna.

Super věcí je ovšem flák číslo pět, přesněji Chapter V, který chápu jako pohled do choré hlavy pacienta Bohnické kliniky. V mozku nebožáka se sváří dva a více světů, hluk Mordoru, křik reality a nabádání zřízenců ke klidu. Není jasné co je a co není skutečnost a marod na hlavu se potácí v šíleném kruhu. Je mi ho líto a v panice zkouším, jestli jde přehrávač vypnout. Hodně propracovaná atmoška.

Ještě jedna sonáta a je tu konec, přišel čas zasunout druhý kotouček.

Fungl materiál překvapuje, hlavně v kontrastu s předchozím dílem.

Tempo je zkomíravé, neměnné, hudba působí až hypnoticky. Je to krásně depresivní, místy chladně industriální až z toho zebe. Hlavně druhý kousek se mi líbí, neboť zde asi v polovině skladby kňučí sólová kytara a vyluzuje fasa melodii. Finále odchází do ztracena doprovázeno klávesovým sbohem.

Na poslední věc je třeba vypít hrnek kafe s cukrem a nacpat sirky do očí. Skoro dvacetiminutová skladba nacpaná chmury je záhul a ne každý to vydrží. Stereotyp ubíjí. Po chvíli to tedy nevydržím a přepínám zpět na song číslo jedna nebo dva dva, protože stopáž okolo osmi minut zvládnu bez reptání.