Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Gorefest, Thorium, Severe Torture a řada dalších. Nahrávky z Nizozemí s sebou nesou jistotu v tom, že se nám dostane upřímné a poctivé brutality. Bez velkých cavyků se místní vlasáči a plešouni chytají svých nástrojů a kosí nás jako ženci při sklizni. Tamní scéna má své nezvratitelné jméno, které jí vybudovaly mnohé úspěšné smečky. Z jejích kořenů vznikla v roce 2009 kapela Bodyfarm, kovaní řízci v černých křivácích přísahající na klasická díla. Tato vášeň je v jejich muzice silně slyšitelná, proto osloví spíš většinově smýšlející smrťáky než ty, kteří hledají nové cesty k zániku.

Název kapely mě přivedl na velice zajímavou věci, o které jsem už kdysi slyšel. Jde o výzkumné hřbitovy, kde se těla mrtvých dárců nechávají tlít za různých podmínek. Sledují se posmrtné změny, entomologové žasnou nad koloniemi hmyzu okupujících páchnoucí torza a celé to slouží např. kriminalistům k určení doby smrti apod. Vstup do těchto areálů je samozřejmě bedlivě střežen a na místo vrátných se vybírají opravdu svědomití jedinci. Český školník nebo vrátný by mohl závidět.

Jejich zatím poslední album nazvané Dreadlord si fanoušci mohli pořídit už loni v září, ale pro řadu dalších půjde o novou záležitost vhodnou k inspekci. Deska na rozdíl od zmíněných výzkumných hřbitovů obsahuje nepáchnoucí a často velmi pěkné sequence deathmetalového umění. Náš přísný pohled hned ze startu podlomí devastující žně, které se vyhrnou bez přípravy a od první skladby tak jedeme ve svižném tempu. Album je takové čerstvé a má daleko k záhrobním rituálům, kde se guturální chropot mísí s hukotem kanálních proudů. Mnohdy nemá daleko k tomu, aby se s trochou snahy dalo zapasovat do krabičky melodického deathu. Je to jiná liga než klišovitě omílaní Švédi, ale horší rozhodně ne. Chybí tam severské stopy melancholie, o to víc je to album krvežíznivé. Že ani v podobném masakru není třeba zapomínat na romantiku, potvrdí třeba akustická instrumentálka Eternal. Bodyfarm jako lucerna svítí na cestu melodického přítmí, ve kterém se schyluje k něčemu nepěknému. Snad je dobře, že celá produkce je servírována přímým a jasným způsobem. Zvuk, zpěv ani nástroje se nedusí v hlubokých nánosech ať už úmyslného nebo spontánního bahna a zní velice čistě. Naladěno je poměrně vysoko a kvílící kytary bych se nestyděl zakomponovat do leckterého černým kovem načichlého díla. Dreadlord si z blacku drobátko bere, ale dělá to s citem bez toho, že by se černý element projevil na první poslech. Klene se s tichým vzdorem nad rozpínavostí dominujícího žánru a jen občas vsune do kompozice neposedný pařát (skladby Dreadlor, Angelreaper). 

Osobně toho v hudbě Bodyfarm moc vzrušujícího nevidím, ale nemůžu zasklít fakt, že se dobře poslouchá. Bez nutnosti velkého soustředění jde o jízdu strašidelným zámkem, kde už znáte každého bubáka. Je to klasika, která kombinuje střední tempo s předvídatelně melodickou náplní a nemá za úkol nic víc než troškou hluku poškádlit sousedy. Samozřejmě si to užijete, ale v hodnotovém žebříčku jde o průměr. Na závěr je třeba se rozloučit. Ne spolu, ale se zpěvákem a kytaristou Thomasem Woutersem, pro kterého bylo album rozloučením jak s kariérou, tak se životem. Zanedlouho zemřel na rakovinu. R.I.P.