Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Od vydání první desky Corroding Dreams uběhlo dva a půl roku a logicky dospěl čas tak akorát na album následné. V souvislosti s tím si nemám problém přiznat, po lehce neslaném nemastném debutu jsem od projektu Face The Day (dále zkracuju FTD), za kterým stojí téměř výhradně Martin Schuster (ex-Mindwork), nečekal mnoho. Přesto jsem po novince sáhl s chutí a po několika týdnech a možná měsících poslouchání nahrávka postupně vyrostla v sebevědomou a docela zajímavou desku. Opisování v zahraničí navzdory, ale o tom ještě bude řeč.

První pohled na obálku novinky ve mně vyvolává dojmy o prolnutí novějšího světa Travise Smithe (třeba věci pro Opeth) a domácích Daerrwin, jejichž desce Uv’Derekh se tenhle obrázek blíží hodně. Nemám s tím problém, obrázek je to fajn a je docela škoda, že jinak kompletní vnitřnosti cédéčka jsou udělány s hodně přehnanou skromností. Což je eufemisticky řečeno tolik, že to někdo pěkně odflákl - bohužel, tenhle prostor to chtělo využít mnohem mnohem víc.

Pokud jste se s hudbou FTD doposud nesetkali, snad na úvod ještě uvedu tu věc, že FTD jsou jedni z mála českých zástupců současného prog rocku, nebo pokud chcete neo-prog rocku. Tedy muziky, kterou ve světě táhne Steven Wilson, v Polsku Mariusz Duda a jeho Riverside, někde dál se poflakují Pain of Salvation a samozřejmě hromada dalších, lepších i horších kapel. A všechno to pak samozřejmě vychází hlavně ze 70. let - Pink Floyd, Yes, Genesis, King Crimson, Gentle Giant, Jethro Tull... řada by byla dlouhá. No a zhruba u těch současných kapel Martin čerpá inspirace a mnohdy i něco víc, protože vyposlouchaný fanoušek uvedených jmen (záměrně do toho nepletu Leprous, Karnivoll a jim podobné, protože ti jsou trochu jinde) sebou při poslechu Stuck in the Present občas lehce cukne.

Třeba hned s nástupem rytmické sekce první regulérní skladby The Remainer, která hooodně moc připomíná rozjezd Wilsonova havrana, i když zde není ani Marco Minnemann, ani Nick Beggs. Právě po Stevenu Wilsonovi a třeba i po Porcupine Tree a Riverside Martin pokukuje hodně, na něčí vkus možná až přes čáru, ale pokud mi to snad při seznamování s deskou vadilo, postupem času jsem se tohoto od pocitu dokázal oprostit. Může za to jednak hráčská suverenita Martinova i jeho hostů (záměrně vynechávám zpěv, protože tam pořád cítím rezervy), a jednak i naprostá jistota v kompoziční práci. Skladby mají směr, mají vývoj, umí gradovat, rockově přidat, rytmicky skvěle šlapou a umí výborně strhnout svého posluchače.

Jenže pouhá jistota je dnes zboží, které nabízí kdekdo a je ho všude plno. V tomto ohledu mám upřímnou radost, že deska Stuck in the Present jde dál a kromě žánrového (nad)standardu nabízí víc, a to mnohem víc. Některé momenty jsou vyloženě strhující - na konci třetí minuty singlu With Faith On My Side startuje výtečná pasáž, kterou je radost poslouchat a zhruba po minutě litovat, že všechno tak rychle končí. Melodie v In The Dying Sun podepřená tóny bezpražcové baskytary je fantastická, tvrdý nástup Elevator to the Sky s drsným předivem syntezátoru patří dalším vrcholům alba, které tímto nekončí, to jen mě se je nechce všechny vypisovat. Navíc v kontextu desky jsou tyhle vrcholy jen přidanou hodnotou, protože deska funguje bez ohledu na ně. Z její dramaturgie je cítit jasná rozvaha - pomalejší pasáže a skladby přichází v pravý moment, stejně jako rychlejší místa jsou dávkována ve správnou chvíli a v akorátním množství. Deska tak plyne dynamicky a zcela přirozeně k sobě přitahuje posluchače, který se rozhodl strávit těch necelých čtyřicet minut v její společnosti.

Upřímně přiznávám, že předchozí Martinovu desku Corroding Dreams naposlouchanou nemám, že jsem ji toho času tak nějak odložil, a že buď Martin a jeho FTD udělali velký krok vpřed (v což doufám), anebo jsem tehdy musel mít nějaké zabedněné období. Prověřím. Každopádně album Stuck in the Present mě zaujalo, a to dost. Mnohem víc mě ale překvapilo, že se u nás, kde prog-rocku nepřeje skoro nic a skoro nikdo, zrodila nahrávka podobných kvalit. Jasně, zahraničí maximálně dorovnává a nic převratného nepřináší, pokud za převratný nebudeme považovat už jen fakt, že něco podobného spratřilo světlo světa. Ve zvuku a jeho živosti (opět mířím k dynamice a zbytečně nekompromisnímu masteringu) má třeba za zmíněným Wilsonem ještě co dohánět, ale tohle je prostě bolest, která se bude léčit ještě dlouho, nejen u nás. Nerad bych teď na někoho zapomněl, ale pokud si tak probírám domácí scénu, v rámci žánru na ní v tuto chvíli asi nic lepšího nenajdete.