Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Název kapely na obálce se nedá přečíst. Název desky na obálce se taky nedá přečíst. Obálka sama o sobě budí hrůzu, svým grafickým zpracováním zahání na úprk a teď mi řekněte jeden jediný rozumný důvod, proč si to pustit. Navíc název kapely Wij podle gůglu znamená v překladu stonožka a název desky Dziwidło něco jako podivín nebo zrůda. Jsme v Polsku, jsme v undergroundu a jsme na tenkém ledě intelektuální sebeprezentace, která těžce hledá cestu mezi snobstvím na jedné straně a kýčem na straně druhé. A zvuk je strašná hrůza. Začal jsem zostra?

Je docela zajímavé, že přesně takhle zostra začíná i kapela Wij a hned v úvodu servíruje skvělé stoner rockové skladby Žmij a titulní Dziwidło, před kterými by fanoušci pouštní scény mohli tiše pokleknout do písku a zafunět respekt a uznání. Má to drajv. Má to energii a je strašně s podivem, že za všechno může jen duo kytara & bicí. Bez basy, bez druhé kytary, bez písku v očích. Jenže už v tenhle moment přijde první zádrhel v podobě hlasového projevu Marii. Je to neřízená střela, něco mezi cudnou studentkou a mrchou necudnou, u které nikdy nevíte, jestli prvních pár slov konverzace směřuje na probdělou noc nebo na pár facek. Má se mi to líbit? Nevím, ale asi ne. Je to polsky, je to mířené na lokálního fanouška, je to záměrně exaltované, záměrně jednoduché, ale současně živelné a energické. A někde v pozadí pořád cítím viset těch pár přes hubu.

Deska Dziwidło je docela krátká, třicet šest minut i s chlupama a podle toho se dá usuzovat, že poslech je k přežití. Je. Je i přesto, že polštinu nechci překládat a že s Marií nechci vést intelektuální polemiku. Díky efektu na kytaře a dostatečně důrazné hře na bicí je hudební základ vesměs výborný a hutný životabudič a tohle mám rád. Nevadí mi jednoduchost, nevadí mi absence dalších nástrojů a noblesních aranží. Syrovost a spontánnost v tomto případě hraje první housle a válcuje jakékoliv pochyby o tom, že bych měl chtít víc. Někde jsem našel žánrové zařazení kapely jako proto-metal, což mi připomnělo proto-punkové The Stooges. Někde tam to je. Nikoliv podobnost, ale princip. Princip jednoduchosti, živelné energie nadřazené nad objektivní hudební hodnoty. V tomto ohledu by ani nemuselo překvapit to, že pátá skladba W przymierzu z Diabłem je cover skladby In League With Satan od Venom. Fakt jo.

Je to ale dost? Mohlo by být. Mohlo by být, kdyby mi do dobře odvedené muziky pořád nelezl na můj vkus až lehce hysterický projev Marii. Už jsem o tom psal. Nemám pro to pochopení, což si klidně vykládejte jako moji neznalost místních poměrů, zvyklostí a kontextu. Ostatně naše Mucha na to jde docela podobně a zatímco já si její desky občas pustím, polský fanoušek nejspíš bude marně chytat unikající nit souvislostí a pravého moravského folklóru (to byl jako vtip). Výsledek je tak trochu schizofrenie. Asi si umím představit, že někde na koncertě bych si tuhle kapel docela užil a pak se před Marií schoval na můj genderový záchod. Ale doma? Doma ne. Domů si ji dobrovolně pouštět nebudu.

Heavy Medication Records je malé a docela mladé vydavatelství původem z Varšavy stejně jako kapela Wij. Na svém kontě má v této chvíli dvanáct vydání, které většinově zahrnuje klasické cédéčko, ale v katalogu najdete i gramodesky od sedmi do dvanácti palců. Přehled si můžete udělat ZDE, poslouchat v případě zájmu a zvědavosti pak můžete TADY.