Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Borgne - Temps Morts

BorgneTemps Morts

Garmfrost19.8.2021
Zdroj: CD, 6-panelový digipak // promo od vydavatele
Posloucháno na: mini věž
VERDIKT: Borgne v současnosti bestiálně hřmí, elektronicky tepou a často se jen tak jemně vlní. Nevezou se na retro náladě, ale nejsou ani progresivními vizionáři. K plnému vychutnání alba je třeba vložit i kus vlastní iniciativy.

O Borgne v podstatě platí to stejné, co jsem řekl o ColdCell. Tedy, že patří mezi výjimky v katalogu francouzského vydavatelství Les Acteurs de l'Ombre Productions. Švýcarští industriální blackers pod tuto značku zakotvili s posledními dvěma nahrávkami a určitě neprohloupili. Minimálně z důvodu exkluzivního zhotovení digipaku, které je prostě labužnické. Borgne jsou na scéně přes dvacet let a stále je vše pevně v rukou všeuměla a démona Sergia Da Silvy slyšícího na jméno Bornyhake. Toho dobře známe např. z Ancient Moon, Manii nebo z koncertních sestav Darvaza nebo Shammasch. Bornyhakovi dělá posledních pět let společnost půvabná čarodějnice Lady Kaos, která jej doprovází na klávesové nástroje. Kapela kdysi ryze atmosférická v předcházejících nahrávkách začala postupně absorbovat do svého stylu industriální dusot, což na Temps Morts explodovalo v elektronické a fabrikantské tepání a původní směřování nechalo kdesi v propadlišti dějin.

 

borgne

 

Novinková Temps Morts je předlouhá dusivá příšernost. Ústřední dvojici na ní doprovází na basu člen brutal/slam/deathových Kakothanasy nebo Synamite Abortion - Basstard (Boris Masur). Styl Borgne jeho technické schopnosti nevyužijí naplno, nicméně díky jeho umu zní v největší míře elektronické běsnění alespoň trochu lidsky a hudebně přívětivě. Atmosférická minulost Borgne je z alba dokonale znát. Nelidskost a strojovost podobně laděných kapel je na Temps Morts ředěna ambientními, nebo alespoň étericky laděnými liniemi.

 

Devateru skladeb podle mě škodí přepálená stopáž. Některé skladby se svými deseti či dokonce závěrečnou čtvrthodinou tento prostor nedokážou beze zbytku zaplnit. Borgne touží znít epicky a majestátně, ale spíš posluchače uspí, nebo v horším případě znudí. To se děje mně. V polovině skladby se začnu ošívat a koukat na hodiny. Nepřeskočím žádnou a nezkrátím ani sekundu, protože se desce věnuji k recenzi. Jiný důvod neznám a vím, že tomuto nutkání časem podlehnu. Přitom je to škoda. Většina pasáží je nakažlivě působivá. Líbí se mi mix extrémních sypanic, techno dusání i melodicky jemných a tichých částí.

 

Občasné sólo na kytaru mě s ohledem k naturelu Temps Morts vlastně překvapí. Nechci říct, že se v tomhle ranku nesóluje, ale nebývá to zas tak zvykem. Bicí automat obohacený samply a umělými perkusemi je kočírován vcelku rozumně, Bornyhake je znám i jako zručný bicman, takže deska nepůsobí moc tanečně a uměle, jak by zněla s méně rafinovanými rytmy. Klávesy a syntezátory Lady Kaos nepřeřvávají kytarové běsnění úplně často, je vidět, že se pracovalo pro celkový dojem. Chci tím říct, že klapky fungují na výbornou. Slušná směs zvuků ví, kdy ztichnout a kdy naopak přidat. Klidně trylkují do sypanice a pak ztichnou, aby hrála jen basa s automatem. Rovněž kvituji s povděkem, že se Bornyhake často nepouští do čistých vokálů, ale po celou nahrávku nejčastěji používá blackové skřípění. Tím Temps Morts rozhodně netratí, ale naopak deska získává na uceleném dojmu.

 

Devizou Borgne a Temps Morts nejsou podle mě však brutální pasáže, ale ticho. Skladby typu I Drown My Eyes into the Broken Mirror, která desku v podstatě půlí, nervně buble. Hlavní slovo v ní mají klávesy, tklivý mluvozpěv a elektronické zvuky. V protipólu k ní hned následující Vers des horizons aux teintes ardentes rve kůži z těla. I tyto odlišné strany hudebního a pocitového spektra lze označit jako body, o které se nahrávka opírá a díky nimž získává na síle.

 

 

Různorodost Temps Morts může být jednoznačným kladem nahrávky, ale také slabinou. Záleží na vkusu a snaze vynaložit osobní vklad k pochopení a vstřebání bohatých změn nálad. Borgne na svém poslední albu rozhodně nezní jako unavená retroidní blacková kapela s kořeny v devadesátkách. Nejsou ale ani vizionáři, přinášející osvětu nastiňující cestu ostatním. Čerpají z bohaté metalové a elektronické historie, činí tak však se zápalem stále nadšených muzikantů, kteří se nebojí hřmět a trousit zlo a stejnou měrou jemně jen tak znít.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky