Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Melbourne je hlavním městem australského státu Victoria. Je to nádherné město plné slunce a hodně zajímavé historie, u které když půjdeme co možná nejhlouběji, zastavíme se u třech reginálních kmenů: Wurundjeri, Boonwurrung a Wathaurong. To v době evropského osídlení znamenalo setkávání lidí, místo, kde byla voda a kde bylo co jíst. Hlasy se propojovaly v jeden na důležitém místě, kde se psala historie. Na tomto místě se píše i historie metalová, což je pravda můj trochu oslí můstek do současnosti, odpusťte mi to. Šestice poměrně talentovaných muzikantů pocházejících z místa, kde se vždy potkávaly vlivy a kde lidé naslouchali jeden druhému. S partou Ne Obliviscaris je to barvité na všechny pády a já jsem rád, že se o nich konečně dočtete i zde, na Echoes.

Psát o poslední řadovce Ne Obliviscaris nebude pro mou osobu krátká esej, tato kapela je natolik zajímavá po všech stránkách, že by dala na samostatný článek. Takže, kdo potřebuje pouze výsledek, shrnutí mých slov, skončí u verdiktu nad recenzí a kdo rád čte, může se dozvědět něco víc. Tohle totiž nebude jen o desce Urn, ale o zajímavě fungující kapele, jejíž principy stojí za několik vět navíc. Doba je totiž moderní a právě Ne Obliviscaris dokážou naprosto současným způsobem tvořit a dostávat hudbu k lidem.

Urn je deskou třetí a je to na ní znát. Vyspělé dílo v rukou šestice zručných muzikantů, kteří se nebojí zopakovat formu a strukturu počinu minulého, tedy Citadel. Šest skladeb, tři dlouhé a tři mezihry (především na dominantní nástroj této kapely, jímž je Charlesova viola). Opět nasazena skladba přesahující deset minut a opět bez nejmenších problémů utáhnutelná, poslouchatelná tak, že se posluchač neztratí. U Ne Obliviscaris musím uznat, že už od první desky nasadili vysokou laťku kvality a i nadále tvoří bohatou směsici stylů. To celé bych ale zaškatulkoval slovem "moderní metal" obohacený o desítky vlivů ze všech stran. A Ne Obliviscaris jsou vypravěči, co milují kontrasty. Od Portal of I je jim blízká změna stylu v libovolné části skladby, divoké blasty bicích střídá promyšlená hra s důrazem na každý úder do činelu. Instrumentace všech členů by mohla být směsicí nekonečné onanie, ale není. Nemám ten pocit. Na Urn každopádně taková lehce skrytá onanie je, soustřeďte se na basovou linku. Co uslyšíte? Robina Zielhorsta, což je basák Cynic nebo aktuálně Textures. Jeho hra je žrádlo, baskytaru doslova ohýbá a žene rytmiku podobně, jako pan Presland žene bicí. Už jsem říkal, že jsou Ne Obliviscaris kontrastní skupinou?

Výrazným poznávacím znakem je - téměř až - rozhovor violy (někdy klidné, jindy agresivní) s metalovým tlakem na pilu. Se zvolněním smyčce zvolní i zbytek kapely a s dodáním intenzity zintenzivní hrubost i kapela. Je znatelné, že se celý ten veletoč obtáčí a řídí kolem hlavní postavy, Tima Charlese. Vedle violy je to jeho hlasový projev, který je opět kontrastem - tentokrát k ryze metalovém řevu Xenoyra. Tím jest paleta stylů kompletní a stačí vyzobávat nechutnější pasáže. Těch je požehnaně, opět jsou nejvýraznějšími ty, kde se pánové odvážou a předvádí úžasné jízdy akustické kytary / violy / čistého zpěvu s rytmikou i bez. To jsou víceméně na všech třech počinech obdobné vrcholy, tam mi přijde, že si kapela nejvíce rozumí. Je to v mém případě i o tom, že jsem více nakloněn nenatlakovanému metalovému pnutí, což přiznávám.

Rád bych se ještě zastavil u kapely jako takové, protože - jak už jsem psal v úvodu - je toho víc, co je třeba ohledně Ne Obliviscaris zmínit a je to zajímavé. Předně fungování kapely v rámci finanční stránky. Kluci si zvolili hodně zajímavou cestu sponzoringu svých děl a svých aktivit. Tak jako na severu Evropy (Norsko, Švédsko a další) bohatě funguje výrazná podpora ze strany státu / dotace umělců, tak dokáže fungovat i jednotlivá kapela sama o sobě. Na severu investice do umění pochopili (narozdíl od ČR) a jejich umělci tvoří zásadní produkci nejen v rámci Evropy - popové desky velkých jmen mají dnes běžně producenty ze Švédska. Tématem pro Ne Obliviscaris je tzv. Crowdfunding, což je forma mikroplateb od fanoušků kapely - v případě této bandy je to tzv. Patreon. Dá se říci, že každý dohodí určitou malou částku, kterou kapela věnuje na nahrání desky nebo dokonce sponzoring turné. To si naplánují na počet míst dle toho, jaká částka se jí sejde. Tato kapela si dokonce v jisté době stanovila podmínky, že pokud jejich sponzoring dosáhne průměrného platu v Austrálii, budou se věnovat pouze umění. Co se týká tohoto principu, na kterém je to postavené, má to ještě zajímavý rozměr: za menší sponzoring se vám otevře druhý svět, čistě pro fans. Tam jsou k dostání bonusy ve formě coverů, podepsaných věcí a dalších roztomilých kuriozit. A třeba i nasdílení demoverzí nových skladeb. Tohle funguje napříč scénou, nejen u Ne Obliviscaris (tam si nejsem jistý, co momentálně kapela nabízí).

Věcí poslední jest neblahý osud někdejšího basisty (z toho důvodu mají na novince chlápka z Cynic), Brendana "Cygnuse" Browna. Ten krotil zlé tlusté dráty do minulého roku, potom se stal už pouze "spojencem" s velmi osobními problémy. Je škoda číst o talentovaném muzikantovi, že se topí v osobních věcech, díky kterým nemůže fungovat ani v kapele tohoto formátu. Pak se rojí kecy o podpoře jeho kapely, je to logické. A smutné. Incident mezi Brownovou matkou a jím musel být poměrně zlý a složitý, ovlivněný týráním a sexuálním zneužíváním. Kapely všeobecně tvoří v inspiraci i negativních zkušeností, které se promítají do jejich děl. Jak moc se to projeví na další desce Ne Obliviscaris, se můžeme dohadovat. Něco už se určitě projevilo, kapela o osobním životě Cygnuse věděla už nějakou dobu. Jako příklad dávám poslední "sopečnou" desku fantíků Gojira, poznamenanou smrtí v rodině.