Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Podzim je věčný, když všechny jeho barvy pohlcují údolí řeky, když bluegrassové ozvěny v black metalu tvoří vzájemnou melancholii, nebo když si člověk jen tak o samotě zajde na procházku do přírody. Aspoň se věčným zdá být. A ta samota k plnohodnotnému prožitku bez okolních vlivů prostě patří. Austin Lunn je taky takový. Sám si v Panopticon vaří, sám si v domě hospodaří.

Ano, dosavadní i aktuální tvorba Panopticon je hudbou pro samotáře a poutníky co nejméně dotčenou přírodou, to si můžeme v klidu odškrtnout. Lunnovo toulání je v tomto směru dost aktivní na to, abychom si spolu s ním uvědomili, že má za nějakých osm let lítání po venku vydaných šest desek. Některé naivnější, některé povedené, tu poslední pak ne tolik divokou a zvukově rozmazanou. A je na ní znát odlesk starých dobrých Agalloch. Sám Lunn pak v jednom rozhovoru (jinak no interviews!) říká, že na novinku chtěl tyhle vlivy dostat a já říkám - ano, jsou tam a taky tam patří.

V black metalu Panopticon bylo vždycky nějaké to místo na country a zjemnění navztekaných pasáží. Je tam i dnes a pokud jde o výpravnost, je novinka velmi povedená. Tak jako se člověk prochází po venku, tak ho jeho hlavní cesta vede životem, ve kterém nabírá zkušenosti. Ty skladatelské pak Austin dokáže leckdy dotáhnout do velice zdařilých momentů, kdy se nebojí věci zdramatizovat a dodat jim punc vážnosti. Nenávistné odmlčení se od podané ruky společnosti se za čas změní na nostalgické snění a čekání na západ slunce. Pak zase noc skryje podzimní barvy neprodyšnou černou a krev v žilách se znovu vaří. To, že jsou některé motivy a změny nálad trochu kostrbaté, je sice pravda, ale oproti minulosti té kostrbatosti povážlivě ubylo.

Navíc, "Autumn Eternal" je proměnlivé album a na náturu Panopticon docela hodně. Rozhodně jej vidím jako to nejodvážnější a nejsvobodnější, i když onu svobodu může podrývat pár ukradených nálad z oregonských lesů. Nic zlého bych v tom ovšem nehledal. Album to jen obohacuje a dělá jej barevnějším. A jsme zpátky u barev. Tohle album je zkrátka tím, které si do svého názvu může dát tak všeříkající jméno. Podzimem doslova přetéká. Poutník beroucí si jeho tóny do míst, kde je jen v objetí stromů, pár stezek a vyhlídek na pusté údolí, musí být spokojen.

A já spokojen jsem. "Autumn Eternal" má své kouzlo a spatřuji v něm zatím nejdotaženější epizodu přírodního větrání obnošených kozaček na lesních samotách. Má v sobě tu neviditelnou sílu, co odhání myšlenky plné denního stresu a honění se za ničím, a to je v tuto chvíli mnohem důležitější než ostatní věci. Jako třeba fakt, že Lunn není zrovna nejlepší zpěvák pod sluncem. Přesto, pokud bych měl "Autumn Eternal" nějak otitulovat, udělám z něj "album podzimu". Za prvé je to pro něj očekávaná pocta a za druhé, kdyby se jím nestalo, byla by to nejspíš ostuda. Takže, ještě než nám podzim zmizí v náručí (snad) bílé zimy, zkuste jeho barvy uchopit spolu s Panopticon. Pěkně metalově, zhýrale i melancholicky. Nečekejte nečekané, ale povedenou procházku podzimním lesem určitě. To by mělo pro tento okamžik stačit.