Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bunker 66 - Screaming Rock Believers

Bunker 66Screaming Rock Believers

-krusty-13.1.2015
Zdroj: jewel case CD, promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-270 / JVC AX-70
VERDIKT: “Evil night of hell, we ride! Wearing denim and leather, with pride! Won´t you come with us, tonight?” ...... ale jo, proč ne? Když bude zas někdy nálada...

Ne. Nemá to smysl. Nebudu dělat žádné srandičky typu “nová naděje down tempa” nebo “shoegaze skokan roku” jenom proto, abych se potutelně bavil při vašem kliknutí na video recenzované bandy. Ne, tohle je o ničem. Stačí jen pohled na obal alba … nebo co to povídám – stačí jen přečíst si název téhle italské smečky a všem je nám jasno. Nebudu tedy zastírat, že se jedná o metal. Tedy o metal'n'roll ála staré páky Motorhead, Celtic Frost, částečně dokonce i staří Voivod. Skoro bych se až nebál nazvat je italskými Malignant Tumour, Headfire či Ocelot z Messiny.

 

O stylu není třeba pochybovat, neboť BUNKER 66 vydávají pod High Roller Records, což je label, který se specializuje na staré true metalové vykopávky. Doporučuji mrknout na jejich web, kde se to hemží roztomile staromilskými ostrými logy a spoustou známých jmen. Dva tituly Bunkrů vydalo i tuzemské vydavatelství Doomentia – o stylu tedy nemůže být pochyb. Nečekejte precizní instrumentaci, filigránské vyhrávky a jako křišťál čistý zvuk. Nečekejte nic z toho –  čekejte téměř opak!

 

bunker nosič

 

BUNKER 66 vznikli teprve v roce 2007, nejedná se tedy o nějaké staré vypelichané ptáky (i když takový basák…), vzpomínající na svoje mládí v devadesátkách. “Screaming Rock Believers” je jejich druhé dlouhohrající album a devítka skladeb jasně ukazuje, že heavy metal je prostě zákon! Povětšinou rychlé bicí, které se nezatěžují se stále nově zaranžovanými přechody a dvoušlapákovými salvami. Basák se málokdy posune prsty výš než do půlky krku a kytara vrní jak elektromotorek strýce Campbella. Zvuk stojí za starou belu, ale...

 

Je tady to pověstné ALE. Tady to prostě tak nějak sedí. Možná jsem sedl na lep trojici vykutálených týpků, kteří se chtějí přiživit na vyvolávání retro-pocitů ... ale hudba je to svým způsobem zábavná. Nejsprostší metal jaký si dokážete představit. Ostatně co čekat od kapely, jejíž vokalista slyší na nick Damien Thorne?! Jen a pouze true metalové rouháníčko se vším, co k tomu patří (image, texty, názvy). Celá nahrávka začíná netradičně coverem Celtic Frost “Seduce Me Tonight”, který žádným způsobem nevyčnívá z celkového playlistu. Všechny skladby jsou ve stejném stylu, aranžérské odbočky se tady netrpí. Proto jsem vděčný za halekání v “On The Prowl” či melodický vokál v “(She's Got) Demon Eyes”. A světe div se, hned je to veselejší poslech a já se mám čeho chytit!

 

 

Album je to tedy svým způsobem příjemné a zábavné, leč ne pro každého. Například já jsem se na recenzi připravoval tak, že jsem si zakázal poslech čehokoliv technického a zvukově ošetřeného po dobu 24 hodin před zakousnutím se do “Screaming Rock Believers”. Na to, jak mi nahrávka zpočátku nešla pod fousy a jak se mi moc nepozdával lehce odfláknutý booklet, je to vlastně úspěch, no ne? Takže ... METAL!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky