Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nad hlavou mraky závodí, chladný vítr stromy čistí a na holých větvích svítí obrysy budoucího listí. To je ten pravý čas na Lidémony...

Těmito slovy kapela Nekola vyprovází své druhé album Lidémoni do světa. Tuhle zasněnou alternativu z Kopřivnice jsem si pro jejich netradičně rozostřenou, vyklidňující hudbu oblíbil. Jestli to byla láska na první pohled, to už nevím, každopádně na ten druhý už určitě ano. Způsob, jakým se kapela prezentovala na své prvotině Nekologie považuji za originální a není to jen prázdná fráze. Snová elektronika ve stylově neohraničeném balení, nástrojová barevnost a celkově uklidňující, až hypnotická nálada s doprovodnými instrumenty dodávající desce lehce fúzující rozměr. Klidná, rozvážná plocha hudby, stejně abstraktní jako blízká popové alternativě. Milá společnice pro hudební tuláky a snílky.

Dnes je Nekola o krok dál. V kapele pořád dříme jistá bezstarostnost, jako by obyčejná radost z běžného dne a světa kolem nás. Z toho, jak koruny stromů mávají větvemi ve větru, jak bezelstně ubíhá den od rána až k večeru, a jak jdou tyhle dny jeden za druhým. Po této stránce se nic nezměnilo, rukopis je daný. Přesto je druhé album Lidémoni odlišné. Je víc písničkové, míň zasněné (Nekologie byla v tomto ohledu až relaxační) a víc prostoru dostává vokál na úkor atmosférických ploch. Novinka je zkrátka přímočařejší snění. O něco údernější, pokud bychom se o slovu jako "úder" začali v rámci Nekoly vůbec bavit. Lidémoni - to je vůbec povedené spojení. Bavíme se ale o protikladech? Neřekl bych, bavíme se o tom, co se nevylučuje.

Pokud byla Nekologie dokumentem o pocitech, pocity Lidémonů kapela popisuje jako pásmo skutečných událostí. Právě proto, že každý z nás je člověk i démon, jen se ta druhá tvář u každého projevuje méně nebo více. Nebo skoro vůbec. Lidémoni je hudebně reálnější, i když i ona pořád spadá do kategorie snících melancholiků v pavučinách svých představ. Nová kolekce je éterický pop / rock s přesahy, ve kterém je rozostřené ráno nad hladinou řeky ponecháno v dálce. Stále ho vidíme, ale vracet se k němu nebudeme.

Lidémoni chodí víc po nohách, než aby levitovali nad krajinou a sbírali sluneční paprsky. Vzpomínáte na ty vsuvky vypůjčené z českých filmů? I těch je méně, prostě se do nálady nové desky tolik nehodily. Atmosféra novinky není tak košatá, chcete-li široká. Pořád si jdeme k oknu hlavně proto, abychom viděli co nejvíc z protějších lesů a kopců, ale už to bereme víc v klidu. Chceme být součástí duhy, ale taky už ne během hlubokého spánku. Prostě vstaneme a dojdeme si k oknu pro tu představu. Lidémoni jsou písničkovější Nekola. Bigbítovější, když se ten význam nepřežene. Klidní jako předtím, ale důraznější, a taky zamračenější.

Nad horami dešť a slunce prohli nebem duhu
Zírám z okna na tu krásu – barvy do půlkruhu
Mít tak šanci alespoň jednou, to bych teda chtěla
Vystřelit se do té duhy z člověčího těla

Více textu, více vokálů, další to znak novinky. Lidémoni je i v tomto směru jiná a je albem s větší vyřídilkou, opravdovějším sdělením. Marie Jalůvková a její hlas je za mě tím hlavním poznávacím znamením Lidí a Démonů v nás i v našem okolí. Její specifický projev novinku provází snad na každém kroku, jako by chtěla, ať náhledneme do její duše a zkusíme si z ní kousek vzít.

A jsme na konci. To kouzelné a běžným dotykem nepoznané má Nekola dál v sobě. Možná mi trochu chybí ten moment překvapení, ale to už je úděl druhých desek. Lidémoni je trochu jiná Nekola, a to je dobré znamení. Celkově si však své vlastní představy nechávám dál příst v nitkách Nekologie, debut je mi svým pojetím přece jenom trošku blíž. Lidémony beru jako dospělejší a ne tak hravé album jistější a vyhranější kapely. Srdce patří rybářovi u řeky, mysl touží po tom ukázat sny s jasnější hlavou.