Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Atrox svoji poslední řadovku Binocular vydali v roce 2008 a nikdo nečekal, že na nový materiál si budeme muset počkat celých devět let. Po tak dlouhé době bylo těžké představit si, s čím kapela přijde. Nakolik se změnili?

Monocle je komplex chutí a přesto, že jsem čekal malinko víc (co přesně nevím), nejde mluvit o tuctové desce. Svoje pocity bych přirovnal k poslednímu albu Arcturus, na které se taky čekalo s upřímnou nedočkavostí, ale výsledek byl trošku rozpačitý. Ne špatný, ale po té dlouhé době se čekala oslňující bomba. Chyba je spíš v přehnaných očekáváních kolorovaných bujnou fantazií. Monocle je na tom oproti Arcturian mnohem lépe a moje sympatie rostou s každým poslechem. Je to postupně budovaný vztah, který může být jen pevnější.

Album se silně opírá o vokální část, která se nebojí zastínit roztodivně poslepované fragmenty metalové avantgardy. Tahle tenorová odysea nezapře severský původ nahrávky a svou návazností na historii dává vzpomenout na řadu slavných, experimentálních jmen od padesáté rovnoběžky nahoru. Nejde nezmínit skvělé Manes, po vokální stránce identita přes kopírák (jak by ne, když v obou kapelách zpívá Rune Folgerø), hudebně trošku jinde, ale ne moc. Monocle není na první pohled tak smutné, spíš temně hravé se šibalským úsměvem, který ten smutek zakrývá. Během poslechu se musím několikrát ujišťovat, že neposlouchám právě Manes. Podobností je více, ale všechny vyvěrají z historických souvislostí. Arcturus, Vulture Industries i historie samotných Atrox jde Monocle v patách jako důvěrně známý stín.

Nikoho asi nepřekvapí, že metalové masáži je rovnoceným partnerem elektronika. Tyhle dva komponenty jsou u Atrox neoddělitelné a málokterá kapela je umí tak šikovně skloubit. V některých skladbách má navrch jeden (např. silně elektronická skladba Movie), jinde druhý (metalovější Finger s těžkými kytarami) , ale samostatně je nenajdeme. Opět mě to nutí vrátit se v myšlenkách k Manes, kteří se zjevují na pozadí hned od úvodní skladby Mass.

Kromě nasamplovaného vlnění se éterem nesou klávesové linky, do jejichž fantazií naráží vesmírné ozvěny lunárních samohybů. Právě elektronika je z valné části zodpovědná za melodický výraz alba.

V kosmickém duchu je vedeno mnoho metrů hudebního vlákna a nahrávka sálá nadpozemským rozhledem. Z roztřepených konců červené nitě není daleko k ozvěně „symfonického“ blacku, který je spíš jen nástinem možnosti a beru jej jako logické ohlédnutí a poklonu kořenům. Kytary se drží zkrátka, vychovaně plní svoji roli a nikdy doslova neurvou, protože to není jejich úkolem. Jejich role spočívá v hutnění nerovných okrajů složitých kompozičních struktur, tu a tam zvednout tep hutným riffem, ale nedominovat. Stačí slyšet kovový, táhlý zvuk „uvolněných“ strun a já se tetelím blahem.

Zvláštní atmosféru alba kromě zkreslených a zefektizovaných zvuků dotváří i zcela přirozené zvuky. Silný dojem vyvolává hlas klavíru, zejména jeho hluboké tóny gradují dramatičnost. Jde jen o krátkou roli v opulentním celku, ale jde o nepřeslechnutelný a neignorovatelný prvek.

Oproti minulému Binocular, které působilo kompaktnějším a možná metalovějším dojmem, je Monocle hravější, více se oprošťující z žánrových mantinelů a tím pádem zábavnější. Zároveň v sobě ukrývá těžko definovatelný smutek, jehož původ hledám v místě vzniku. Příbuznost s Manes je zřejmější, obě kapely se k sobě dostaly blíž než bych čekal. Někoho možná bude mrzet pokračující absence ženského zpěvu, který měl hodně do sebe, nicméně já to tak tragicky nevidím. Rune je tak dobrý zpěvák, že mi jeho výkon zcela postačuje.

Monocle je celkově promyšlená, chytrá deska, která splnila, co měla, tedy silný návrat legendy bez postraních rozpaků. Za Monocle stojím a před koncem roku mu uděluji kvalifikaci na album roku.