Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Neřestná Francie je tak nějak žánrově nevyhraněná země. Scéna je rozmělněná, zásadní představitele toho daného stylu abychom pohledali, o nějakém vůdčím trendu nemůže být ani řeč a průměrné spolky nám zůstávají většinou zahaleny v oparu nevědomosti. Zkrátka není to žádná kolébka dominantního stylu, tak jako je např. Norsko hnízdištěm blacku, USA deathmetalu apod. Ode všeho je tady tak akorát, za každou škatulku si asi každý vybaví jednu dvě bandy a tím to končí. Pro mě samotného představují Frantíci okrajovou oblast zájmu, více mě oslovuje scéna skandinávská.

Ovšem zepár galských cukrlátek mě pod kůži proniklo. Jedním z nich je naprosto originelní seskupení zvoucí se Carnival In Coal. Už překladem názvu začnou mnozí tušit, že se bude jednat o nějakou šílenost či kravinu. Nezbývá mi než přitakat, ovšem s tím nejlepším úmyslem. Avantgarda má hafo podob, od ponurých, schizoidních a paranoidních projektů až po produkty plné radosti a dovádění.

„Karneval v uhlí“ patří do druhé skupinky hudebních vizionářů a v jejich šapitó se občas cítím mimo mísu, avšak fascinovaně zůstávám sedět a sleduji skotačící promenádu cirkusových klaunů. Hned od úvodu, jakmile otevřou držky, se vyvalí svěží hrdelní chropot sympaticky kočírující blackovej start. Ten je ovšem  v zápětí, hezky dle pravidel avantgardních instrukcí, vystřídán vícehlasným popěvováním za doprovodu elektronických vsuvek, klávesovýho laskání a rifující kytara to vše řádně tvrdí. Musím se začít usmívat – jak že se úvodní pecka jmenuje? Aha, Yes! We have no bananas. Kdo ještě pochyboval, má nyní jasno. Trumpetám už není třeba se divit, patří to k věci.

Dvojku uvádí melodie jako vypadená z filmu s Jeanem Gabinem, jemný jazzík je ovšem následně vystřídán disharmonickým běsem, uzavřený pokoj v sanatoriu, slyším klauny, pusťte mě, jsou všude kolem. Ano, paranoidní děj, odehrávající se v nemocné hlavě, má paradoxně díl komiky, hudba to není depresivní, jen prostě šílená. Cadillac, jméno mé.

Třetí věc je řádně elektro, tuc tuc tuc tvoří zásadní kostru skladby a i když podobné věci moc nemusím, tady je to všechno tak dokonale popleteno, že z toho zas a jedině vypadne metal jak bič…

A tak dále, každý flák má něco do sebe, originalita je tím hlavním materiálem, ze kterého je tohle divadlo slepeno. Jde o pořádnou šílenost a obávám se, že album osloví jen minoritní skupinku gurmánů, kterým nevadí dlabat šneky vařené v disko rytmu čokoláda a zapíjet je kukuřičným vínem. Naprostá libůstka je vidět tyhle žabožrouty naživo v akci. Na jednom starším Brutal Assaultu, blahé paměti ještě ve Svojšicích, jsem měl tu čest a zůstalo mi trvalé postižení. Těm neznalým bych doporučil fotky, kde pózují v lékařských pláštích, s vrtačkou a festovně zmalovaní.