Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nikdy nezapomenu na své první setkání s melodiky Insomnium. Hráli před Satyricon v Praze a na kontě měli asi dvě desky. Do té doby jsem o nich neslyšel. Mix švédského pojetí melodeathu, zadoomané melancholie a typicky finské melodiky byl krásně strhující a získal všechny mé sympatie. Od těch dob ušli Insomnium obrovský kus cesty a letos nám naservírovali zřejmě nejambicióznější nahrávku, jaké jsou schopní. Winter`s Gate obsahuje jedinou skladbu a to čtyřicet minut dlouhou. Což o to, takových tu už bylo. Ale pánové z Joensuu se výzvy zhostili se ctí a my se nyní na zhudebněnou báseň krapet podíváme.

Fanoušci Insomnium se nemusí obávat, že by se kapela pustila na progresivní led nebo že se budou nudit díky natahování nápadů. Nic takového! Co na minulém albu Shadows ot the Dying Sun rozjeli, nyní s velkou pompou rozvíjí. Podnět k tomuto albu prý vzbudila starší báseň Talven portti frontmana Niila Sevänena. Vydáme se spolu s partou Vikingů hledat legendární ostrov u Irska. Zima nezima! Celou báseň naleznete v bookletu a nebo i na limitované edici, kde najdete jak víc obrázků a anglo - německé verze básně, tak audio cd, kde báseň čte sám autor. Do angličtiny a němčiny ji přeložil Tuomas Puumalainen. Za ilustracemi hledejte Teemu Tähkänena.

Hudba samotná si nehraje na žádné frajeřinky, ale naprosto v klídku servíruje to, co se za svoji kariéru kapela naučila. Trochu mi chybí naléhavost, kterou jsem z písní cítil zejména na geniálním One For Sorrow. Ale zase jsem okouzlen famózní hrou všech nástrojů i zvláštní atmosférou díla, která se přelévá do různých sfér, jak zrovna potřebuje text. Pokaždé se mi rozbuší srdce, když se rozbouří úvodní uragán. Píseň je totiž rozdělena do sedmi dílů se samostatnými názvy, přičemž se stále vrací určité motivy a skladba působí hezky sevřeně. Dočkáme se tedy rychlého tempa, na které fanoušci kapely nejsou zvyklí, sžíravého skoro blacku, hejvíku, riffovaček, vrstvení kytar jedné přes druhou i tklivých sólíček. Po většinu hrací doby se ale noříme do zasmušilých nálad, akustických vln, kláves a šepotu. Čistých zpěvů není letos tolik jako na předchůdci, ale jsou zde. Každý ať zareaguje podle své chuti.

Vnímat Winter`s Gate musíte jako koncepční dílo. Vypíchnout nějaký moment nelze, aniž by se rozpadla kontinuita. Když nebudete sledovat text, může vám připadnout, že kapele došel uprostřed písně dech. Po výbuchu energie úvodu jsme vhozeni do tiše introvertních melodií, které nevpustí do svých snů každého. Přitom báseň potřebuje plné vnoření, a jakmile si zvyknete citlivě se rozhlížet, je docela možné, že právě tato místa vás očarují. Proto je prostředek brán jako problém i výhra. Je to jen na vás.

Díky slušnému zvuku dostává album i kus dynamiky. Je krásně čistý, průzračný a přitom umí být dosti důrazný s ostrými hranami. Všudy přítomná syrová melancholie odkazuje sound až někam ke starým Sentenced, respektive Amorphis. Přitom díky kompoziční chytrosti si všichni vzpomenou (kapela sama na to přece odkazuje) na výsostné arcidílo Crimson polobohů Edge of Sanity. Dan Swanö dokonce Winter`s Gate zvukově ošetřil a tím se kruh uzavřel. Po zamyšlení se a vychutnání emocí mi Winter`s Gate vychází v rámci diskografie jako nejsilnější zástupce (byť nejmilejší mi stále zůstává One For Sorrow), a rovněž v kontextu scény je dílem velice výrazným, hodným uznání. Insomnium mohou být pro svůj styl velkým obohacením, jen se oprostit od svých vlastních inspirací jednou provždy.