Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Casualties of Cool je aktuální počin Devina Townsenda, hyperaktivního hudebníka, skladatele a producenta v jedné osobě. Já sám k němu mám velmi vřelý a otevřený vztah, naše společně strávené chvíle patří k těm velmi váženým a čas od času hodně vyhledávaným. Již léta letoucí se chci ke všem jeho dílům nějak vyjádřit a nakonec se mi to povedlo až dnes. A jelikož nerad věci zdlouhavě okecávám, hned v úvodu přiznám, že tohle dílo bylo pro mne zatím tím zdaleka nejméně přístupným v jeho úctyhodné kariéře.

Začnu prostými fakty, která by měl každý posluchač této desky vědět. Casualties of Cool je vlastně materiál, který zbyl Devinovi z komponování na jeho dalším projektu Ghost. Tento materiál měl původně vyjít pouze jako bonusový disk k pokračování tohoto projektu, tedy Ghost 2. Devin sám popisuje tento materiál jako mírně strašidelného Johnyho Cashe a celé toto album je albem koncepčním, tedy s jednolitým příběhem, který se pokouší odvyprávět. Pro svůj efekt využívá smrtící stopáž 73 minut, přičemž se nezalekne ani osmiminutové stopáže na jednu skladbu. Pokud vám to ani tak nestačí, pak shánějte speciální edici s další porcí 65 minut předělávek a všelijak odlišných verzí originálních skladeb.

Casualties of Cool skutečně zní jako Cash, který se ale zavřel v noci do stodoly a vyhulil tam řádnou porci psychotropních látek. A ta stodola nemohla mít střechu, protože pro album klíčový je výhled na noční oblohu. Rozhodně se nebráním přirovnání k projektu Ghost, který mě ještě dávno před zjišťováním detailů o albu napadl jako nejbližší inspirace. Stejné nazvučení nástrojů, stejně klidné, jednoduché a minimalistické. Ale tak jako byl projekt Ghost prazvláštním způsobem ambientně-akusticky-rockový, je Casualties of Cool hozený do americké podoby country (které je zcela jiné než to evropské, natož country z naší republiky). Devinův zpěv zde zastává roli podružnou, veškerý volný prostor přebírá Ché Aimee Dorval, holka s překrásným hlasem i vzezřením. Tahle dáma ale není u Devina žádným nováčkem, jejich propojení začalo už na projektu Ki, který je dalším podobným dílem jako aktuální Casualties of Cool. Tak jako byl projekt Ki nářezovým albem za pomoci zcela jiných prostředků, tak je Casualties of Cool tichou meditací bez jediné agresivnější změny.

Konceptem alba je prostý příběh o vesmírném cestovateli, který je přitahován myslící planetou. Ta je mírně nenažraná – živí se mrcha strachem cestovatele. Jelikož vypravěčem příběhu je Devin, pak cestovatel má sklony k hudbě a jeho útěchou v této nepěkné situaci mu je staré rádio, později pak gramofon. No a jak už to tak v pohádkách bývá, cestovatel strachu nepodlehne a dokonce vymaní ze svěráku planety ženu, jejíž duše se uvolní a všechno získá tu správnou rovnováhu.

Album příjemně šlape a prvních cca 30 minut uběhne jako voda. No sláva, řekne si posluchač (který ovšem přistoupil na fakt, že leader Strapping Young Lad začal hrát country) a začne pokoukávat po nějaké změně, která by konečně mohla nastat. Nemluvím tu o metalovém přitvrzení, které je nesmysl tady čekat, ale prostě o něčem výrazněji vybočujícím. V tomto případě máte ale smůlu. Až na experimenty s hluky a občasné roztodivné samply (a šamanské bubnování) se nestane nic. Příjemnou výjimkou je předposlední The Bridge, která na své velké ploše předvede poměrně klasického Devina se všemi znásobenými hlasy a chorály, což je jedna z jeho chráněných značek.

Casualties of Cool funguje jako příjemná hudba v pozadí vašich činností, jako ryzí country deska je ale příliš experimentální. A co především, je prostě nesmírně dlouhá. Přes sedmdesát minut materiálu, který zaujme sotva do své poloviny, to je bohužel slabota, kterou nelze ignorovat. Pro mě osobně je velmi zvláštní srovnání s oběma Ghost projekty, z nichž ten první útočil na sluchovody stejně mírně a na podobně neúprosné ploše 72 minut, a přesto mě to dodnes bere prakticky celý. A ani Ki se nedržel se stopáží na uzdě, jeho necelých 67 minut je také pořádná nálož. Casualties of Cool je ale bohužel příliš nevýrazná, bez žádné agresivněji výrazové změny, jakou byla například Disruptr (Ki) a postrádá i jakoukoli úchvatně vybudovanou atmosféru (Ghost 1 i 2). Je „jenom“ hodně dobrá v určitých momentech, v nástrojovém složení a způsobu hry a zpěvu (ovšem tento způsob Devin demonstroval už na všech zmíněných předchozích deskách „tiššího“ řádu). Svým způsobem tu slyším i zvukové experimenty z Ocean Machine nebo Infinity. Zbývá ale pouze zvláštní pocit ozvěny minulé tvorby.

Desku lze doporučit lidem, co Devina neznají a poslouchají experimentální fůze rockové hudby a akustiky. Folkařům ani country posluchačům asi způsobí nevolnost, možná ale jen prosté nepochopení. Metalista mávne rukou a vytratí se v lesku ostnů do tmy. Letitý fanoušek Devina je ale – a to je prostý fakt – zvyklý na hodně. Za sebe mohu říci, že desce by slušel krátký sestřih na polovinu a byla by naprosto perfektní. Zvukově je deska na DR10, což je na dnešní přehulené poměry víceméně snesitelné. Své zamyšlení nad deskou ukončím tím, že Devin je – podobně jako byl Cimrman – podobný sopce, která ve svých erupcích tvůrčího obrození možná zahlcuje sama sebe. Ve chvíli, kdy posluchač hledá smysl v předlouhé stopáži, totiž Devin nahrává minimálně další dvě desky a jen on sám ví, co na nich tentokrát bude. Já hlasuji pro několikaletou dovolenou.