Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O Hideous Divinity jsem doposud neslyšel. V neustálé záplavě nových nahrávek a neznámých jmen jsem tuhle výbornou partičku brutálních Italů vynechal. Přitom se jedná o známé zabijáky, kteří trýzní (li) své nástroje v mnoha významných spolcích jako Aborted nebo Hour of Penance. Představovat Hideous Divinity nebudu nijak sáhodlouze, protože předpokládám, že kromě mě je zná každý pořádný fanouš technicky brutálního deathu a všechny jejich fošny má řádně naposlouchány.

Kapela existuje deset let a má na kontě dvě hodně dobře přijaté desky. Nyní svým věrným i novým (heh) příznivcům naservírovali svoji třetí nahrávku a zdá se, že se jí povede stejně dobře jako starším sourozencům. Ty jsem si v rychlosti poslechl, abych věděl, jak to pánům šlo v minulosti a zatím to vypadá, že novinka Adveniens předchozí šlehy v surovosti možná i překonává. Deska je natlakovaná jak papiňák a intenzivní jako hurikán. Dál už nebudu nic srovnávat, protože novinku jsem slyšel stokrát, ale první dvě alba jednou (zatím). Líbí se mi, že se na Adveniens řádí ve vyhlazovacím stylu, technicky machří, ale ne za každou cenu a skladby jsou pestré a baví.

Album je rozděleno do devíti položek na ploše cca tři čtvrtě hodiny. Od první šlehy Ages Die se nezastavíte až do závěrečné předělávky od Sinister – Embodiment of Chaos, která kdyby nebyla, nic se nestane. Celku vládne blast beat, krkolomné vyhrávky, frajerská basa, která silné struny ohýbá jako pavučinky. Surový growling nepřináší žádné bestiální řevy, ale klasické hulákání. Naštěstí si frontman Enrico "H." Di Lorenzo nevystačí v rytmickém frázování, ale slova protahuje i u extrémních melodií. Zabarvení hlasu je na své poměry čisté. Nebuble to z kanálu ani nerezonuje ve screamech. S trochou pozornosti se dá rozumět i slovům. Hehe. Deska je narvána geniálními riffy, ale opakuju se, jsou to stále písničky, co vás musí bavit. Ať už chcete nebo ne! Nevím, zda je nutné pitvat jednotlivé skladby, byť je každá jiná, mají společné charisma a ničivou zuřivost. Ještě tak makabrózní Angel of Revolution má lehce navrch pro svou maniakální náturu v rychlém střídání s houpáky. Giuliovi Galatimu bych zde dal metál za přechody. Samozřejmě nezahálí ani ostatní a zejména uslintávám při kytarových orgiích, kdy se přes tremola válí návyková sóla. No, takhle to funguje po celé hrací délce. Ničivá síla, před kterou není úniku, vlezlá atmosféra v dobrém slova smyslu a špičková technika komplet osazenstva. Máte-li rádi našlapaný death a nebojíte se v něm objevovat ukryté melodie a zajímavé vsuvky, nemůžete Adveniens nechat bez povšimnutí.

Na druhou stranu by se měli milovníci dynamiky vyhnout této desce širokým obloukem. Je škoda, že technicky významná místa zapadnou v hromadě slitých v hlukové kouli. Je otázkou, zda to kapela sama chtěla a nemá cenu pak polemizovat, nebo se s deskou mazlila a pak jim to podělal mastering. I přes tento zápor je pro mě důležitější hudba a ta je výborná. To je bez debat.