Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Centinex - Death in Pieces

CentinexDeath in Pieces

Garmfrost21.5.2020
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Centinex se vrátili s deskou, se kterou si ostudu neudělají. Je takříkajíc nahrávkou do nepohody. Nic moc nepřináší, pokud nelze počítat zábavu a potěšení z dobře provedené práce. Krásně odsýpá, neobsahuje vycpávkové skladby, ani se nenadějete a je konec.

Martin Schulman se na Death in Pieces opět obklopil komplet novou sestavou, se kterou se snaží udržet původního ducha kapely a takříkajíc i nadále kráčet se vztyčenou hlavou v novém tisíciletí. Když jsem se o personální rošádě dozvěděl, napadlo mě, že je s Centinex ámen. Chybět mi bude zejména Högbomův hluboký growl. Ač se tedy zdá, že je všechno špatně a že se novinka nebude dát poslouchat, opak je pravdou. Kapela je doslova zalitá živou vodou a výsledkem personálních změn je našlapaná deska, kterou je radost poslouchat.

 

centinex

 

Nejvýraznější změnou je omlazení na bubenickém postu. Novic Florian Rehn, který ještě nestačil nasbírat bohaté zkušenosti, ale své už dokázal v Skulldrain nebo Moth, rytmus drtí mocnými údery i svěžími vyhrávkami. Většinu nahrávky se drží v klasickém deathovém rytmu tupa tupa tupa, avšak nebojí se tu a tam monotónní tempo ozvláštnit houpanci (groove) a přechody. Všechno je samozřejmě přizpůsobeno k stylové ortodoxii staré hašišácké kapely. Nejvýraznější změnou je každopádně nový growler. Jméno Henrik Andersson mi nic neříká, je ale stejně jako nový kytarista Jörgen Kristensen veteránem (prý) švédského undergroundu. Dle mého názoru se jedná o chlapíky, kteří toho moc nedokázali, nikdy z totálního podzemí neprorazili do vyšších pater, ale talent v nich dřímal, a nyní díky Schulmanovi dostali novou šanci ukázat, že je v nich víc, než pouze nadšení a metalové srdíčko.

 

Centinex vydávají desky s totožnou stopáží čítající 32 minut a něco a pokaždé s desítkou stop. Pochmurný cover se královskou smrtkou vytvořil pro kapelu opět indonéský umělec Bahrull Marta (např. Aoratos, Mephorash) a produkce se ujal Johan Hjelm, který nahrával i Redeeming Filth. Album má příjemně živelný zvuk a drnčící barvu jak se sluší a patří na švédskou legendu.

 

Je poznat, že se mi Death in Pieces líbí? Je mi jasné, že ano. Líbí! Nejedná se o nic závratného a světoborného. Ne, z repráků duní třicet let stará kapela hrající muziku pořád stejnou. Jenže i tohle lze podat zábavně. Návratové desky nebyly špatné. Zejména Redeeming Filth byla fajn. Doomsday Rituals už méně a hlavně s menší trvanlivostí. Novinka se rozjede v podobném duchu jako Viktoria od Marduk. Rozeřve se siréna a krátce po ní se rozbouří našlapaný deathový marš. Oproti Marduk je samozřejmě Centinex citelně klidnější a pomalejší, ta hrozba a brutální rozjezd je zkrátka parádní. Zkraje jsem měl problém s novým hlasem. Henrik se nenoří do takových hloubek jako jeho předchůdce, jeho hlas je více špinavý a uřvaný. Umí však vymyslet zajímavé linky a tak se po uvyknutí na změnu stává pro Centinex požehnáním. Nahrávce dodává větší razanci a pestrost. Centinex vlastně pokaždé desku rozjedou nářezem a postupně tempo tlumí a naopak přidávají na razanci a tvrdosti projevu. Taková Tomb of the Dead se může v klidu stát koncertní stálicí.

 

 

Centinex se vrátili s deskou, se kterou si ostudu neudělají. Je takříkajíc nahrávkou do nepohody. Nic moc nepřináší, pokud nelze počítat zábavu a potěšení z dobře provedené práce. Krásně odsýpá, neobsahuje vycpávkové skladby, ani se nenadějete a je konec. Myslím si, že milovníkům skandinávského death metalu musí Death in Pieces udělat minimálně radost. Mě potěšila víc než dost.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Victimer / 23.11.21 15:27

Dobře, já to chápu. Na druhou stranu konkrétně v mém případě žádné změny nejde čekat. Mám to na těch pseudouměleckých výlevech založeno. Naprosto rozumím, že to člověk vzdá už při verdiktu. Moje snaha je a vždycky byla být s konkrétní nahrávkou co nejblíž, a to jak tím jaká je kvalitou, tak i pocitově z ní. A to druhé velmi silně. A když člověk píše o více méně netradičních věcech, výsledek je takový jaký je. Je to o stylu, můj je tento, nelze ho vypnout a začít jinak. Na něčem (někom) jsem vyrostl a tak to je. Pseudoumělecký balast a to, že z recenze potom někdo nic nemá na tom nic nezmění. Jinému to zas přijde zajímavé. Já zas nemám rád ty obyčejně informativní recky, přijdou mi bezkrevné. Desku Kwade Droes vnímám jako necudnou, sprostou. A takový byl i záměr stylistiky článku. Nebo kdysi dávno Dimmu Borgir... působili na mě tehdy strašně arogantně a ta deska mi přišla špatná. Proto byla arogantní a špatná i recenze (taky jsem to schtytal :))

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky