Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Conan - Violence Dimension

ConanViolence Dimension

Monachos25.8.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: pc / mobil
VERDIKT: Album zkoumající prostor mezi strachem žít a strachem zemřít.

Máme tu novou desku od Conan, tří barbarů z Liverpoolu. Jejich hudební styl je charakterizován jako doom/sludge metal s extrémně zkresleným a podladěným zvukem. Sami svůj styl označují jako „caveman battle doom“. To sedí. Když se zaposloucháte do jejich hudby, v mysli se vám kromě svalnatého Conana objeví i jeskynní muž s zakrvácenou kamennou sekerou.

 

Conan rovněž nejsou žádní zelenáči. Violent Dimension je již jejich sedmé album, na kterém se poprvé představuje nový baskytarista, ostřílený David Ryley. Ten v devadesátých letech působil v kapele Fudge Tunnel, která ovlivnila mnoho kapel na sludge a noise rockové scéně. Davidova těžká a dunivá basa byla neodmyslitelnou součástí zvuku Fudge Tunnel a není tomu jinak ani v případě Conan. Mimochodem, zpěvák/kytarista Fudge Tunnel Alex Newport působil s Maxem Cavalerou v kultovní úderce Nailbomb. Je ta scéna malá...

 

Conan bandVraťme se však k aktuálnímu počinu „conanistů“. Co vás jako první udeří do uší, je zvuk nahrávky, který je extrémně těžký, fuzzy a drtivý. Je to magická brána do Violent Dimension, do světa, který nezná žádné slitování. Je to sludge, který láme kosti a zaživa vytrhává z těla orgány. Skladby často obsahují pomalé, repetitivní riffy a hromové bicí, což vytváří mohutnou a pohlcující atmosféru plnou pravěké zloby a krutosti. Ačkoli Violence Dimension zůstává věrný „mateřskému“ zvuku Conan, album přináší i mírnou evoluci. Je o něco dynamičtější, více experimentuje se změnami tempa, sóly a efekty. Nejrychlejší a zároveň nejkratší skladbou je šestá Warpsword, která působí spíše jako rošťárna než jako seriózní skladba. Zřejmě nějaká vzpomínka na HC začátky členů kapely. Mimochodem, určitá HC skákavost je přítomna na celém albu, ale v značně zpomalené a zdeformované podobě. Jako by na pódiu dupali rozzuření sloni nebo Barbar Conan se svými kumpány.

 

Co se týče efektů (kytarových), to je kapitola sama o sobě. Kromě hustých, těžkých, syrových a rozmazaných riffů zdobí chlapi svou tvorbu zkreslenými sóly, které se vám vryjí hluboko do mozku. Působivou ukázkou tohoto zvráceného umění je závěr skladby Total Bicep nebo bonusová instrumentální skladba Vortexxion, která se noří do hlubokých dronových vod, které trochu připomínají legendu Sunn 0)). Na albu se také zpívá, ale Violence Dimension není album založené na vokálech. Ne že by kytarista Jon Davis zbytečně namáhal své hlasivky. Jeho hlas je slyšet a podepisuje se na celkové (násilné) atmosféře alba, ale Jon se více soustředí na hru na kytaru. Jak je u sludge kapel zvykem, a Conan nejsou výjimkou, většina skladeb má přes 8 minut, což nabízí prostor pro hypnotické instrumentální pasáže. Celkový charakter nahrávky tvoří spíše zvuky než slova. Příkladem je titulní skladba Violence Dimension, která je z větší části instrumentální. Až ke konci se ozve Jonův přidušený vokál, který jako by se ozýval z podzemní kobky.

 

Pro ty, kteří váhají a nemohou se rozhodnout, zda vstoupit do „dimenze násilí“, připravili Conan videoklip k singlu Desolation Hexx. Je to opojná koláž násilí, sadismu a destrukce, která dokonale vizualizuje hudbu na tomto půvabně deviantním albu, které podle samotné kapely zkoumá prostor mezi strachem žít a strachem zemřít a narušuje představu, že musíme žít podle jednoho souboru pravidel. Všichni žijeme v dimenzii násilí a není úniku.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky