Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sepsat společnou recenzi obou nových desek kapel KoRn a Slipknot mi přišlo logické v momentě, kdy jsem si uvědomil, že na samostatný text ke každé z nich nemám sílu. Obě navíc vyšly v rozmezí přibližně měsíce, obě představují pokračování kariéry kapel, které pro mě v jisté životní etapě představovaly víc než jen hudbu. A obě jsou do takové míry buďto nezajímavé nebo otravné, že mi přišlo jako mnohem podnětnější postavit je proti sobě a zkusit je v některých momentech konfrontovat.

Nebudu se zde rozepisovat o historii obou formací, protože by to bylo na hodně dlouho - KoRn hrají od roku 1993, mají na kontě třináct desek, Slipknot od roku 1995 a desek mají jen šest. Navíc jsem přesvědčen, že alespoň v základních rysech ji zná každý, respektive v nějaké podobě tyto kapely upravovaly krevní tlak asi každého fanouška metalové muziky. Z mého pohledu ale pokládám za důležité zmínit jednu věc, a to že KoRn pro mě vždy platili za mnohem větší průkopníky a vizionáře, což se jim ne vždy vyplatilo, ale rozhodně jim to v mých očích dodalo na vážnosti a uznání. Přístup Slipknot byl jiný, ale minimálně v začátcích bych jej nijak nezlehčoval, protože těžko budete hledat někoho druhého, komu by se podařilo zaujmout v takové míře jako jim. Zmiňuju to nicméně hlavně proto, že z těchto předpokladů vychází moje očekávání k té které kapele a moje osobní měřítka jsou tím pádem u obou trochu jiná.

Snad proto nebude příliš překvapující konstatování, že ani jedna kapela očekávání nenaplnila, a pokud aspoň přibližně ano, tak s odřenými ušima v případě Slipknot. Jen se nejednalo o očekávání zrovna pozitivní a z toho taky vyplývá jasný závěr - jejich divadlo stalo ještě o něco víc opulentní a kýčovité, než jakým bývalo dříve.

Deska The Nothing představuje KoRn v té nejtradičnější a nejméně překvapivé poloze, která už tu byla ke slyšení mnohokrát, a to i ve výrazně přesvědčivějším provedení. Skladby lze bez obtíží označit jako tuctové, naaranžované do typického zvuku KoRn s poměrně výraznou elektronickou stopou v pozadí. Staví především na melodických a zpěvných refrénech, které se ne vždy daří přirozeně naroubovat na sloky (You’ll Never Find Me), a jejichž účel je jediný - líbit se, neublížit, nechat se zapamatovat. KoRn absolutně rezignovali na jakýkoliv progres, jakoukoliv složitější formu svého vyjádření a předkládají očekávatelnou a neinvenční kolekci písniček zabalených do moderní produkce, ale vnitřně zcela prázdných. Kladem zůstává fakt, že celou desku lze bez potíží poslouchat od začátku do konce - album jakkoliv neuráží, místy docela baví, ale jakýkoliv přesah za hranice všednosti mu chybí.

Vedle toho Slipknot protáhli svůj nový materiál na víc jak hodinovou stopáž (opět) a v jednom sledu je album We Are Not Your Kind téměř k nepřežití. Důvodem není ani tak jeho délka jako snaha kapely podlézt co nejširšímu spektru posluchačů, naoko se tvářit jako ta nejtvrdší sebranka na světě, ale v důsledku servírovat opulentně přeslazené kusy útočící na první signální víc, než by bylo milé komukoliv, kdo tuhle kapelu sleduje od počátků. Typickou pěstí mezi oči jsou chorály v druhé skladbě Unsainted, které by ještě před několika roky u této kapely nečekal snad nikdo, stejně tak refrény v Nero Forte nebo v Critical Darling, které vysloveně bolí. Problémem je i přearanžovaná produkce, která se v některých ohledech blíží zvuku současných Machine Head a v důsledku působí stejně nafoukaně a nesympaticky. Slipknot dneška nejsou vůbec zlí, i když by takoví rádi byli, jsou jen dobře nalíčené divadlo pro masy a těm podřizují všechno. Bohužel.

Ostatně tohle mají obě desky naprosto společné - urputnou snahu se zalíbit a hlavně nepředložit nic, co by mohlo současné fanoušky zaskočit, překvapit nebo nakrknout. Obě kapely beze zbytku plní zadání a poptávku nadřazují uměleckým ambicím. Ty po pravdě ani v nejmenší míře nečekám u Slipknot a možná proto mě jejich deska ničím nepřekvapuje, snad jen snahou se ještě víc rozkročit mezi oba póly - hnusný a provokativní  vizuál na jedné straně, konfrontovaný metalovým popíkem na straně druhé (A Liar’s Funeral). V případě KoRn jsem čekal víc, protože (jak jsem psal výše) u této kapely jsou vyšší nároky na místě a je škoda, že zůstalo jen u nich. Slipknot desky jako je tato vydávat musí, protože jejich popularita stojí a padá právě s tímto přístupem, ale KoRn si podle mě můžou (a v důsledku musí) dovolit jít dál a zkusit něco vymyslet. Což se nestalo a je to škoda.

P.S.: Pokud potřebujete doplnit hodnocení, tak KoRn a jejich The Notning 55 % a Slipknot s We Are Not Your Kind 35 %. Slabota.