Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ono už je to pět let? Pokud si dobře pamatuji, tak je to zrovna nedávno, co jsem znovu kontroloval stav drůbeže v domácnosti a štěstí, které mne přepadlo po vydání alba Hallelujah, se mě pořád z velké části drží. Dalo by říct, jako hovno košile a bezesporu to slepičí. Ale konec debat, protože pan břídil, vyšinutý romantik a generál zhovadilosti je zase zpátky. Pan Igorrr. Nu což, jen dodržím pravidelně se opakující rituál a osobně si sepíšu nový recepis na (ne)rozumně dávkované hudební šílenství.

Člověk si (zase) naoko připadá jako uprostřed děje francouzské komedie, kde se střídají ty nejprovařenější možné gagy (zase) a je tendence to všechno vypnout a najít si lepší zábavu. Igorrr je ovšem týpek, který tuhle vadnoucí náladu umí (zase) zachytit a hodit ji zcela jiným směrem. Tedy spíš... do svého kuchyňského mixéru. A ten je (zase) funkční. Může se zdát, že už nahlas neničí nerudné spolubydlící s tak vytrvalou intenzitou, ale je to pořád on, kdo je bytu šampión a kdo má tenhle svinčík na svědomí. Svinčík, ve kterém si libujete.

Savage Sinusoid, to je šansón, balkánská dechna, extrémní metal (ten černý i mrtvý), ze kterého opět trčí ostnaté dráty páně Telocha a jeho instrumentálně nihilistických dovedností, surová elektronika (ten sampling je vždycky hrozná krutost) a hlavně neodmyslitelné baroko, paruky, vějířky, corpsepainting, klistýrek... No, a pak se to dá všechno hezky promíchat a ve finále je to jako stříkat limču po lidech na zastávce. Vnitřně spokojený z bláznivého nápadu bezstarostného pubescenta a jinak pod drobnohledem potřísněných hrozičů hůlkou, taškou a umělým chrupem. Například. Co dál? Rychlé vybruslení z jakékoliv situace, velmi častý operní vokál, náznaky jiných kultur než těch zmíněných, a jako vždy - mimořádně ostré přechody. Ty pořád vítězí.

Už vřískot v úvodní Viande v klidu postačí, aby člověk věděl na čí straně by měl stát a kdo se pohybuje v jeho těsné blízkosti. Zhýralé blackmetalové bodání v leud potěší zejména znalce norských kostelů a jejich následovníky, potěší ale i méně náročné, protože podobné kazy v jinak vážně vedené skladbě nejde nemít rád. Opus Brain jede přesně v duchu maximální možné deviace - všechno všem a hlavně pro vás, i kapka orientu se vejde. Cheval je šansón death metal, tak provokativně průhledný, že by jednoho jeblo. A Robert je největší úlet desky vůbec, experiment v už tak experimentální struktuře organizovaného chaosu. Hlas, nádech, vše je jen další zvuk. Poslouchejte, jak je to krásně seřízeno.

Jinak Savage Sinusoid funguje podle starých pořádků. Může se zdát, že je na desce více šansónu a skutečný bordel je třeba trpělivěji hledat, ale ono je to spíš o zvyku. A je pravda, že ten letošní zvyk trval nezvykle dlouho. Dusila ho nepřekvapivost, touha po něčem šokujícím, která nepřicházela. Ne, tahle deska už ztěží může někoho šokovat, protože to všechno už proběhlo. Chce to ale jen dva, tři výdechy navíc...

Je to tak. Novinka nezpůsobí takové mentální rozkoše jako minulý opus a nenastaví tvář do výrazu rozpustilého, dvanáct let starého objevitele možností vlastního rozkroku, ale o její kvalitě jsem přesto přesvědčen. A to ve vší vážnosti (sorry jako), jakkoli se materiál Savage Sinusoid může tvářit nevážně. Je to zkušeně a s přehledem zvládnuté album. To stoprocentně. Je to nová kapitola agresivní všehochuti pro všechny milé lidi světa a podsvětí. Nelze mluvit o nějakém dospívání, ale stále víc o klasickém zachycení jednotlivých momentů. Všech těch útržků navzájem se odpuzujících světů a pak je jako puzzle zalepit jeden po druhém do sebe, pěkně do posledního dílku. Možná je to dnes už sázka na jistotu, ale zatraceně podařená.

Igorrr je originální produkt. Může se zdát, že je potrhlý až moc, že přehrává, ale on to má přitom stále pod kontrolou. Nekontrolovaně. A přehrávat by bylo vhodné spíš jeho nové album Savage Sinusoid. Hlava, nehlava, baroko nebo death metal, pořád to má grády. Když už, tak si kurvi vkus podle toho nejlepšího.