Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Constellatia - The Language Of Limbs

ConstellatiaThe Language Of Limbs

Sorgh27.7.2020
Zdroj: Bandcamp, mp3
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Protější kout zeměkoule není jen Austrálie. Je to také Kapské Město v J.A.R., ze kterého přišel zajímavý debut.

Jméno Constellatia bude pro mnohé neznámé slovo, nové jméno ve slovníku. Sám jsem o kapele tohoto jména nikdy nezaslechl ani pšouk. Pochází z druhé strany světa, z Jihoafrické republiky a přináší velmi zajímavou a dosud neslyšenou zkušenost. Myslím, že i kdyby hráli dechovku, tak bych jim šanci dal právě pro jejich exotický původ.

 

Jejich debutní album Language Of Limbs je podivným zvířetem z exotické oblasti a čekal bych, že tady v Evropě na něj nebudeme připraveni. Realita je ale složitější. Deska má takovou divnou perspektivu, sice v mnohém povědomou, ale jako celek působí cize až nemístně. V hudbě Constellatia se potkává známé s neznámým, příbuzné s cizím. Je to podivný mix blacku, post-metalu a post-HC, snad i filmové hudby. Jsou to střety kontrastů, které si ve výsledku velmi dobře rozumí. V jednu chvíli mě hudba skoro dojímá a mohla by doprovázet nějakou silnou filmovou scénu. Pak se jako mávnutím proutku změní v blackovou krasojízdu plnou syrové nenávisti. V podhoubí však proudí vše spojující proud zvaný POST, jedno jestli metal nebo hardcore, a ten tomu dává jakýsi jednotící element. Dalším pojítkem, které logicky žánrově vyplouvá na povrch, je nervozita a stres, které se přenášení na posluchače. Slyšitelné jsou od samého začátku alba a platí to i přesto, že první skladba je dle mého názoru tím nejjemnějším a zároveň nejsilnějším artefaktem alba. Silné emoce nejsou schopny zadusit nervové tikání mezi ušima, tam, co se nedá poškrábat a je to tudíž k zbláznění. Albu se snadno podařilo vyvolat určitý dojem, který je přes značnou exotičnost kapely povědomý. Kapela pracuje s emocemi pomocí prověřených postupů, které se až tolik neliší od příbuzných postmetalových spolků.

 

I tady, jako v mnoha jiných případech dochází k situaci, kdy kapela jakoby neví kam se pohnout dál. Zjevné to začíná být ve druhé skladbě In Acclamation, která sice začíná velice slibně a rozechvívá mě skoro k nepříčetnosti, ale pak najednou začne skomírat, zaujme pozici stagnujícího střelce a je utrum. Dojem tápání utvrzuje znavený tlukot bicích, jejichž zvuk se nese jako vzdalující se válečný buben nad již mrtvým bojištěm.

 

Postupně se tak dostávám do stadia,do kterého mě přivádí většina postmetalových věcí. Přepadají mě pocity marnosti, zbytečného mrhání časem a opotřebování aparatur. Tenhle styl zkrátka není nic pro mě, a tak vychytávám ty ostatní stylové prvky, které mě nezištně odnášejí vstříc konci nahrávky. Na divokých peřejích metalového běsnění to ubíhá až příliš rychle a přeji si, aby to kapela právě v těchto momentech víc rozvinula, nebo se alespoň zdržela déle. Bohužel prioritou je náladové klokotání, kterým chudáka pana Blacka lehce ubijí. Ve chvílích nudy se tak můžu alespoň potěšit pěkným motivem na obalu, který smrdí nějakou ruční prací. Abstraktní malba myslím vhodně doplňuje rozpité a nejasné kontury alba.

Pro fandy postmetalu určitě zajímavá věc. Já bych z dobrých dojmů vypíchnul to jak snadno dochází k provázání několika stylů v jeden celek. Hezky to na sebe navazuje a neměl jsem dojem nějakých kostrbatých kostruktů. Hlavním žánr však jde mimo mě.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky