Recenze: Convocation / Shores of Null - Latitudes of Sorrow (split)

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Convocation / Shores of NullLatitudes of Sorrow (split)

Garmfrost29.12.2025

Zdroj: bandcamp

Posloucháno na: phone, Marshall Major IV

VERDIKT: Kompoziční hravost a uvěřitelnost pojí zdánlivě neslučitelné kapely vycházející z jednoho košatého stylu...

Dlouho jsem váhal, zda se do recenzování společného díla Shores of Null s Convocation pouštět. Dobrých a zajímavých řadových nahrávek se nyní vyrojilo více než dost, proč tedy věnovat čas split albu dvojice kapel z protistran doom metalového spektra? Od dob, kdy kolega Ruadek výtečně popsal své dojmy z vynikající nahrávky Beyond the Shores (On Death and Dying), jsem se na Shores of Null zaměřil. Minulou nahrávku jsem se nakonec rozhodl nerecenzovat, nicméně poslouchám ji stále. A stejně tak se stalo s Latitudes of Sorrow. Jedu ji pořád. Do toho vynikající pohřebáci Convocation… To se musí!

První polovina alba patří italským posmutnělým Shores of Null. Devadesátkový death/doom s prvky černého umění kouzlí malebnou škálu melancholické šalby. Mix hrubosti s něhou kolem posluchače Shores of Null omotávají zcela bez pardonu. Kytarové party občas vytáhnou na světlo odkazy k hrdinům žánru v čele s britskou velmocí, nicméně pánové mají rádi své představy, takže se od opisování a citování distancují a nabízí svébytný sound plný chytlavých melodií s návykovou náladou.

Připadne mi, že se Shores of Null snažili vybrat skladby, které se od ponurého stylu Convocation nebudou moc lišit. Jejich skladby jsou samozřejmě plné typické melodiky a jasného pěveckého profilu, který umně střídá barytonové radovánky s growlem či screamem. Z trojice songů mi je nejbližší The White Wound. Její podmanivost nestojí pouze na silném gotickém podstavci. Její křídla patří blackovému ostnu, který opravdu drásá emoce. The Year Without Summer je nejen díky spolupráci s MN z Convocation zase tím mostem, po kterém pomalu přejdete do nejchmurnějšího pekla plného smrtelného trápení.

Příspěvek finských Convocation spočívá ve dvojici deseti minutových psychopatických ohavností nabitých silnou atmosférou po okraj. Místy mi na mysl padli Esoteric se svou psychedelickou torturou. Nohy vám zeslábnou hrůzou i nadšením. Záleží, jak jste nastaveni. Ubližujete sobě rádi nebo se násilí bojíte? Abaddon's Shadow vás rozcupuje na padrť. Po emocionální kráse Shores of Null nezbude zhola nic. Raději nevzpomínejte. Skladba řeže deathmetalovou aurou, ale objeví se v ní zmíněné psychedelické kejkle. Rytmicky je skladba skvěle proměnlivá. Záhrobně pestrá. Je šamansky zničující, je tvrdá, zlá a neúprosná.

Hledáte krásu, něhu, jemný smutek? Utíkejte, seč vám síly stačí. Naopak, pokud milujete hudební umění, které se nebojí šokovat a vystavovat posluchače různým výzvám, Convocation by vám mohli šmakovat. Tím nechci říct, že se jedná o nějakou avantgardu. Složitosti nehledejte. Convocation jsou stylově čistí. Závěrečný song Empty Room vrací nahrávku k lidskosti a smutku. Tklivé momenty jsou vázané vážností a drtivým žalem. Funeral doom, nebo death/doom chcete-li, v jejich podání nabízí pestrou sbírku v rámci pevně daných mantinelů.

Latitudes of Sorrow je společným dílem zdánlivě neslučitelných kapel, které vychází z jednoho košatého stylu. Co je spojuje naprosto bezpečně, je uvěřitelnost a kompoziční hravost. Je možné, že se najdou posluchači, kterým bude vyhovovat pouze jedna z kapel, nicméně podobných magorů, jako jsem já, kteří se nebojí vůbec ničeho a užívají si smrtelný chropot, psychopatickou bolest stejně jako něhu, harmonii a výborné zpěvy, není málo. A pro ty bude split album Latitudes of Sorrow skvělým zážitkem. V době, kdy se na nás chrlí nespočet nahrávek starých i nových kapel, je album, které nás na chvíli zastaví, hotový zázrak.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D