Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Přivanul k nám z Finska nepříjemně sychravý studený vítr. Nese sebou otisk těžké doomové mlhy, za kterou je rozpálen žár špíny, prostorové vyzývavosti a severu jako takového. Ten vítr je stejně honosný jako mrzký a pokud jej člověk pocítí, nezbude mu nic jiného, než povyhrnout límec a schoulit obličej do kabátu, neb tvář to ledovým vichrem nepěkně schytává. Dnešními pány na holení budiž finské duo Convocation žehnající lidu zlomyslnou doomovou symfonii, ve které nehrají prim klasické nástroje, ani operní pěvkyně rozmanitého rozsahu hlasu a poprsí, nýbrž drsnější varianta doomového soukolí. A ta umí zanechat své stopy.

Bez doprovodných krášlení a vznešených manýr, o to jde především. Convocation dbají na slušné doomové vychování a pohrdají zakomponováním rádoby povznášejících vlivů. Je to doom, s atmosférou, s žalem uprostřed noci, ale pěkně po staru, se seversky typickou inklinací k melodice, ale pak už končí všechna sranda. Convocation, to je především doomová klasika, tvrdidlo a pojivo stylu. Charisma utrpení. Samozřejmě lze vystopovat pár prvků psychedelie a neortodoxní vášně mířit o pár metrů čtverečních jinam, ale jsou to jen náznaky, které berme jako dobré koření, protože jinak je vše při starém. Starém dobrém doomovém řemesle.

Zkušenosti? Ale jistě a na rozdávání. Jde o protřelé doomové hrdiny, i když hrdinství kapel jako Dark Buddha Rising, Desolate Shrine nebo Candy Cane nelze spatřovat zrovna ve spojení s klasikou stylu. Na smrt unavená dáma s kosou byla nahrávání přítomna, avšak není to zrovna ona, koho bych vynášel na piedestal definice debutu Scars Across. U mne vítězí pocit doomové dominance, těžké a bořící. Ve spojitosti s oběma členy mluvme spíš o tom, že pánové (ve hře jsou i jiné kapely) mají své odehrané a nejspíš se jim zastesklo po klasice, tudíž si ji dle libosti dopřávají. A dělají to stylem, který věrný doomař musí ocenit. Scars Across je sice první velké album kapely, ale svým dopadem vzbouří doomovou obec a informace se pak rychle roznesou. Musí, protože v tomto případě je to povinnost.

Albem kolují čtyři dlouhé skladby, víc není potřeba, vše je během nich jasně a rázně sděleno. V promo materiálech bývá zmiňován vliv diSEMBOWELMENT a Hooded Menace, ale v obou případech jde spíš o nastavení mantinelů a největší porci podobnosti bych dával oddanosti žánru. Kultovní formace z Austrálie byla víc brutálnější a kapucíni z Finska jedou na vlně totálního staromilství. Convocation jsou někde uprostřed. Nerezignují na atmosférické položky své hudby, umí se roztéct po louce v jarní trávě a až pak kázat zohavení (titulní song). Convocation navíc vedle murmuru zdatně využívají i čistý vokál, který také patří Marko Neumanovi. Tento chlápek prostě umí a je mu jedno, z které části svého hrdla tahá frustrace.

Scars Across je debut jako víno. Už dlouho jsem nebyl takto zasažen při poslechu doomové nahrávky, protože jako častý návštěvník těchto depresí zbrocených luhů jsem vybíravý. Díky Bodinovi jsem byl tentokrát navigován správným směrem. Jméno Convocation si zapamatujte a buďte u toho, až hoši vyrukují s pokračováním. Věřím, že bude zase dobré. Scars Across pak doporučím všem, nejen těm, kteří se rádi brodí stíny. Je to dobrá metalová nahrávka se vším všudy. Sám si netroufám tvrdit, že jsem pojal za své vše co album nabízí, ještě to chvíli potrvá, ale verdiktem jsem si jist už nyní.